Vzpomínky

 

Zde přinášíme vzpomínky pamětníků událostí roku 1938. Část z nich nám poskytl ze své publikace Sudetští Němci a Česká republika Český svaz bojovníků za svobodu (www.zasvobodu.cz).

Pokud jste události toho roku sami prožili, nebo jste o nich slyšeli vypravovat své příbuzné, pošlete nám toto svědectví na naši adresu vyhnani1938@seznam.cz . Přivítáme také fotografie, tiskoviny, plakáty, letáky a další dokumenty z té doby. Nejzajímavější příspěvky zde uveřejníme, nebo je zařadíme do připravované knihy.

 

 

Odnesli si jen to, co se vešlo do auta

 přehrát

Můj otec, MUDr. Jan Miessler, pracoval od roku 1933 jako vedoucí lékař v sanatoriu Fondu veřejných zaměstnanců v Karlových Varech, třída Lorda Findlatera (dnes Křižíkova). Sanatorium postavil Fond na počátku 30. let 20. století jako dvě moderní budovy s moderním lázeňským vybavením. Při zabírání Sudet Němci toto sanatorium patřilo mezi prvé, které zabavili. Naše rodina, tj. otec, matka a dvě malé děti (3 a 5 let), chtěla-li si zachránit holý život, musela okamžitě opustit Karlovy Vary. V té době jsme vlastnili osobní auto Praga Alfa a do ní rodiče naložili to nejdůležitější a odjeli jsme do Prahy. Majetek v pragovce bylo to jediné, co zachránili. Protože jsme neměli jiný byt než ten zabavený v Karlových Varech, ubytovali jsme se na přechodnou dobu v penzionu v Třebotově u Prahy. Později jsme si pronajali byt v Praze – Dejvicích, kde naše rodina prožila válku.

Ing. Milan Miessler, Praha

 

Zdaleka vše nezačalo až v roce 1938

přehrát

Je mi 81 roků a na to, co nám prováděli sudetští Němci, se nedá zapomenout. Žila jsem v malé vesničce Keblice a v roce 1937 jsem se se svými kamarádkami připravovala na sokolské cvičení, které předcházelo sletu. Pod vedením náčelníka místního Sokola jsme odjeli do Vilemína. Byla to slavná a veselá jízda – my všichni v sokolských krojích, vyzdobené žebřiňáky a za zpěvu nejen sokolských písní. Jaké bylo naše zklamání, když nám němečtí obecní radní ve Vilemíně nejen zakázali zpívat české písničky, ale dokonce i cvičit na hřišti. A tak jsme bez hudby a zpěvu zacvičili své skladby na návsi. Němečtí občané vše pozavírali, obchod i hospodu. Nemohli jsme si nic koupit k jídlu ani k pití. Záchrana přišla až od českých vojáků z Terezína. Ti přijeli s polní kuchyní a všechny nás nakrmili a napojili. V roce 1938 u nás v Keblicích Němci nežili. Přesto až k nám pronikali němečtí ordneři a vytloukali nám okna a vyhrožovali, že až zvítězí, zabijí nás! Část rodiny žila v Třebenicích. Můj strýc musel utéci z domova dřív, než přišli první němečtí vojáci. Hrozila mu smrt. Otcův druhý bratr měl za ženu Němku. Sudeťáci ji nutili, aby muže opustila. Teta to odmítla a tak musela utéct jen s tím, co svázala do uzlíku. S ní utíkala i její těhotná dcera. Všichni přišli k nám a tak jsme pohromadě bydleli v jedné světnici.

Jiřina Sazečková, Lovosice

 

Domů jsem se už nevrátil

 přehrát

Na počátku 20. let minulého století se můj tatínek vrátil z ruských legií a po demobilizaci nastoupil u ČSD. Byl vyučen kovářem a svobodný a tak šel do železničářských dílen v České Lípě, kde se oženil a kde dostal v železničářském bloku byt. Tady jsem se narodil a prožil v kolektivu českých dětí značnou část svého dětství. Všichni jsme chodili do nové české školy, cvičili v Sokole a navštěvovali odpolední dětská filmová představení, zúčastňovali jsme se českých slavností, průvodů. Prostě žili jsme vlasteneckým životem české menšiny. Paralelně vedli svůj život Němci ve svých spolcích a organizacích. V pohodě a bez problémů, pouze však do té doby, než fašismus v sousedním Německu začal hlásat a prosazovat nacionalistické a šovinistické názory, které žel v druhé polovině třicátých let nalézaly pozitivní odezvu v určité části německého obyvatelstva v českém pohraničí. A tak se začalo vzájemně tolerantní národnostní prostředí měnit. Otec jako legionář se stal členem jednotek SOS. Při tom dál pracoval v dílnách ČSD a v noci držel pohotovost při ochraně Čechů v České Lípě a okolí. Spolu s ostatními železničáři zajišťoval chod dráhy do poslední chvíle. Maminka, jako ostatní ženy, byla doma sama. A tak, když přišla výzva od ČSD, aby její zaměstnanci s rodinami okamžitě opustili pohraničí, neměl ženám kdo pomoci. Naložit nábytek do připravených vagónů byl nerealizovatelný záměr. Ženám se podařilo zachránit skutečně pouze to nejnutnější (peřiny) a nejlehčí, co ženy a děti dokázaly unést (židle, skříňky, poličky, hodiny, obrazy, atd.) Těžší kusy nábytku, podlahové krytiny, koberce, zásoby uhlí a dříví ve sklepě – to vše zůstalo na místě. Konečně měli jsme štěstí, že jsme vůbec stačili nastoupit. Vlak totiž nečekal. Náš tatínek nás následoval o dva dny později. Byl přidělen do dílen ČSD v Nymburce. Žili jsme v rodině maminčiny sestry. Byt byl malý a pro tolik lidí naprosto nevhodný. Dozvěděli jsme se, že v obci Odřepsy je ve škole volný učitelský byt. Nabídku jsme přijali. Bylo to však opět dočasné bydlení. A tak naši koupili v sousední vesnici – v Libici nad Cidlinou – stavební parcelu a začali stavět malý rodinný domek. V létě 1939 začaly výkopové práce a do zimy byla hrubá stavba hotová. Tam jsme prožili válku. Uplynulo pět dlouhých, těžkých let. Válka skončila a došlo k účtování. Z mého pohledu byl odsun Němců z našeho pohraničí logickým a spravedlivým vyústěním událostí posledních deseti let. Naše rodina se ale už do pohraničí nevrátila.

Miroslav Kubík, Libice nad Cidlinou

 

Byli jsme jedna rodina

 přehrát

Narodila jsem se v roce 1921 v Žatci, tzv. německém prostředí. Až do roku 1937 jsem nepociťovala naprosto žádný rozdíl mezi Němci, Čechy nebo Židy. Vyrůstala jsem jako ostatní děti a měla jsem přátele mezi všemi. První náznaky rozdílů se objevily po obsazení Rakouska, ale měla jsem pocit, že se nás to netýká. Chodila jsem do gymnázia, kde byl otec profesorem latiny a němčiny. Po prázdninách v roce 1938 se situace prudce zhoršila. Židé ve třídě byli izolováni a němečtí studenti, ale i profesoři s námi přestali mluvit a chovali se k nám, jako bychom měli nějakou nakažlivou nemoc. Denně jsem chodila domů s pláčem. Přátelé, se kterými jsem vyrostla, se začali chovat jako nepřátelé. Situace se tak vyhrotila, že kdyby nás někdo zmlátil či zabil, nic by se nestalo. Oleje do ohně každé pondělí přiléval Hitler ve svých rádiových projevech. Po nich chodily po žatci skupinky občanů a řvaly „židé ven“. Házely nám kamení do oken. Henlein šířil další nenávist. Němečtí občané byli již úplně zfanatizovaní. Babička, která byla velice praktická a schopná žena, odjela do Prahy a najala nám tam jeden pokoj v podnájmu v bytě 4. kategorie. Jednou, když jsem zase přišla domů s pláčem, mi řekla „Sbal si do aktovky nějaké nutné věci, hlavně učebnice, pojedeme s maminkou na několik dnů do Prahy. Snad se mezitím situace uklidní“. Byla jsem šťastná, nemusím do školy. Mezitím byl Mnichov a nám bylo jasné, že se domů nevrátíme. Byla to strašná situace, maminka a babička stále plakaly. Měly proč, ztratily domov. Tatínek a strýček (bratr maminky), kteří zůstali v Žatci, museli během několika hodin město opustit. Každý jen s malým kufříkem a s tím, co měli na sobě. Jen tak tak stihli poslední vlak s uprchlíky. Byli asi týden na cestě, několik dní byli na hranicích, v území nikoho, odkázáni na to, co dostali od lidí na nádraží – tedy jen nějaké jídlo a vodu. Přijeli ve zbědovaném stavu – špinaví a hladoví. Bylo nás nyní v jednom maličkém pokoji pět. Voda a záchod na chodbě, bez možnosti si něco uvařit a také bez jakéhokoliv nádobí. Tatínek byl dán do penze, která byla pro nás jediným příjmem. Od 1. ledna 1939 jsme si najali malý byt – pokoj s kuchyní. Od přátel jsme dostali nejnutnější zařízení. Ten rok byl i pro mne významný. Potkala jsem se s mládencem, zasnoubila jsem se a chtěla se s ním vystěhovat do zahraničí. Přišel však 15. březen 1939 a Němci obsadili zbytek Československa. Babička ze zoufalství spáchala sebevraždu, můj snoubenec odjel do Anglie a doufal, že se nám podaří dostat se ven. To se však nepodařilo a 1. září 1940 vypukla válka. V prosinci 1941 šla jeho i naše rodina do koncentračního tábora. Všichni zahynuli. Jen zázrakem jsem já přežila. Ještě větším zázrakem pak bylo, když se můj snoubenec vrátil s čs. Armádou. A tak jsme se po šesti letech sešli, vzali se a začali žít normální život.

Eva Roubíčková, Praha

 

Vadili i mrtví

 přehrát

Moji prarodiče žili v Trutnově od roku 1885. Pradědeček byl krejčím. Život v Podkrkonoší nebyl žádný med a všichni měli co dělat, aby se uživili. Z osmi dětí mých prarodičů zemřela v mladém věku jedna dcera, která byla pochována na hřbitově právě v Trutnově. Další generace však již v tomto městečku nežila. Maminka se provdala do blízké Jaroměře. Žádné z dětí však na pochovanou sestru nezapomnělo. Hrob udržovaly a pravidelně navštěvovaly. Později jsem tam s babičkou jezdila i já. Tak tomu bylo až do třicátých let minulého století. Pak se naráz všechno změnilo. Při každé návštěvě nám hrobník vytýkal, že na hrobě je český nápis „Zde odpočívá Marie Kopecká“, který si trutnovští Němci nepřejí, a nebude-li odstraněn, hrob zlikvidují. V roce 1937 nechala proto rodina hrob vykopat a ostatky mé pratety převézt na hřbitov do Jaroměře. Tady máte hmatatelný důkaz, že Němcům nevadili jen Češi živí, ale i mrtví.

Věra Zelená, Náchod

 

Po slovních výhrůžkách došlo i na pěsti

 přehrát

O roku 1911 žila naše rodina v malé vesnici tehdejšího okresu Bílina na severu Čech. Zde nás také zastihl Mnichov a v říjnu okupace německou armádou. Někdy v té době naše skupinka mladých Čechů zašla do místního hostince, kde se tancovalo. Na vchodových dveřích nás však čekal nápis: „Židé a Češi nejsou vítání“. Německá společnost v hospodě byla bojovně naladěna a tak jsme se vrátili domů. Cesta byla jakž takž klidná, ale situace se rapidně zhoršovala. Přestali jsme si být jistí životem, neboť přepady Čechů byly na denním pořádku. Některým českým starousedlíkům pak bylo povoleno vystěhovat se. Otec se ale rozhodl zůstat. Jednou jsem jel do práce a při přestupování v Obrnicích jsem byl obklopen hordou ordnerů. Bránit se proti přesile bylo téměř zbytečné, musel jsem nastoupit pod jejich tlakem do vlaku. V Bílině se mi podařilo z něj vyskočit. Kolem půlnoci jsem došel k našemu domku, který byl značně rozbitý. V jeho troskách jsem našel tatínka, který z prožitých událostí dostal těžký srdeční záchvat a ležel tam celý den bez pomoci. O pomoc jsem požádal kamarády a otce dopravili k českému lékaři. My jsme pak odjeli na kolech podívat se do Kopist u Mostu, kde žilo hodně Čechů. Kavárna a Lidový dům byly pobořeny. V Bílině při přepadu hostince ordneři vážně zranili hostinského, který zraněním podlehl.

Stanislav Chobot, Bílina

 

Byli jsme všichni občany této země

 přehrát

Naše rodina pochází ze středočeského Polabí – Libice nad Cidlinou – a do severního pohraničí se dostala v roce 1933, kdy náš otec odešel do státní služby jako zaměstnanec ČSD. Často jsme se stěhovali. V roce 1936 byl otci jako traťmistrovi svěřen železniční úsek z České Lípy do Úštěku na trati Česká Lípa – Litoměřice s bytem v Zahrádkách. Zahrádky je malá obec v pohraniční oblasti, vzdálená asi 5 km od České Lípy. Bydleli jsme v železniční stanici vzdálené od vlastní obce 15 – 20 minut chůze. Tam jsme chodili do české menšinové školy – dvoutřídky a do roku 1937 jsme tam žili spokojeně. Měli jsme kamarády z německých rodin a nikomu to nevadilo – byli jsme přece všichni občany Československé republiky. V závěru roku 1937 a od počátku roku 1938 se situace rázem změnila. Hitler dal ve svých projevech jasně najevo, že „problém sudetských Němců podle jeho představ může být vyřešen pouze připojením německy osídlených oblastí k Říši“. My děti (mě bylo v té době 10 let a bratrovi 9) jsme pochopitelně nevnímaly žádné projevy politiků, ale zato jsme velmi citlivě vnímaly postoje lidí a především Němců včetně dětí, které se proti našim dřívějším zkušenostem podstatně změnily. Již jsme nemohli chodit do německých rodin pro mléko, smetanu, vejce tak jako dříve, protože nám je odmítli prodávat. Totéž platilo pro německé obchody. Děti z německých rodin, se kterými jsme si normálně hráli, nás najednou odmítaly a často nás dokonce napadaly a bily. Otec jako traťmistr, který pracoval s německými dělníky, se najednou necítil bezpečný. Na prázdniny jsme odjeli k dědečkovi a babičce do Libice. Pak jsme se vrátili. Nový školní rok byl od samého počátku poznamenán rostoucím politickým napětím. Celá škola byla soustředěna do jedné třídy. Vyučoval pan řídící a spíše se nám snažil optimisticky vysvětlovat stav, který jsme všichni – i děti – již pociťovali. Události dostávaly rychlý spád, a když 21. září vyslovila vláda souhlas s odstoupením pohraničního území Německu, naložil nás otec 22. září do vlaku a odvezl nás k babičce a dědovi, kteří nám poskytli asyl. Otec se ovšem musel vrátit, aby zajistil předání traťového úseku a železniční stanice Němcům. Současně se snažil odvézt náš majetek. Němci dělali potíže a majetek nechtěli propustit. Trvalo to několik týdnů, než se nám podařilo alespoň část našich věcí dostat do Libice. Tam jsme pokračovali ve školní docházce. Škola se naplnila i o další děti z rodin, které musely narychlo opustit své domovy. Vzpomínám si, že jsme všichni byli přijati s porozuměním, ve kterém se zračila lidská solidarita.

Josef Teslík, Libice nad Cidlinou

 

Ze života Čechů

 přehrát

V Bílovci ve Slezsku měli Češi vždy většinu. Po první světové válce si tam spočítali své mrtvé za c.k. mocnářství. Ve válce padlo 97 občanů, z celého kraje pak 562. A pak se opět začali Češi a Němci ve městě zdravit. Po červnových volbách zasedli v městském zastupitelstvu i Češi. Nový řídící učitel Bernkopf zahajuje české vyučování a do Bílovce přicházejí i další čeští učitelé – Zelníček, Frgla, Blahota a pak mladší Okřínek, Pazdera, Pavlík, Vencelides a Přikryl. V roce 1923 byla otevřena Státní česká měšťanská škola, v roce 1930 nová sokolovna a o rok později 27.10.1931 budova České besedy, v níž se soustředil kulturní a společenský život Čechů. Do uklidňujících se poměrů ve společnosti však zasáhla hospodářská krize, která v kraji značně zhoršila životní podmínky obyvatel. A právě v této době se v Německu dostal k moci Hitler. Oživení hospodářství propagované Henleinem ovlivnilo myšlení německého obyvatelstva tak, že začalo uznávat nacistické ideologie. A to bez ohledu, jakými prostředky bude cíle dosaženo. Česká měšťanská škola v Bílovci byla jediná v širém okolí. Také děti ze Slatiny do ní denně docházely. Bezmála osm kilometrů tam a zpátky přes „německou“ Starou Ves. Věrní kamarádi a spolužáci – Eustach Andree, Jenda Berkus, Jarek Michalský i Pepa Paleta – vážili tuto cestu i v době největších mrazů, nikdy nevynechali. Nebylo tedy divu, že cestou do školy se vždy ohlíželi, zda se nemohou svézt s nějakým sedlákem. Tak jednou uviděli ve Staré Vsi Willerta, jak sedí na kozlíku svého vozu s několika balíky slámy se dvěma kluky – Fransem a Hansem Langrovými. Ti byli stejně staří jako Slatinští. Znají se tedy dobře. Často společně chodili do lesa, lezli po stromech i přes ploty na ovoce, či chytali raky v potoce. Občas se sice servali, ale to přece není mezi kluky nic výjimečného. „Kris Gott,“ zdraví Slatinští, jak se sluší v německé vesnici. Ale kočí nepřitáhne opratě, aby zastavil jako jindy. „Nur für Deutsche,“ ozve se Hans. Slatinští stojí jako opaření. To tady ještě nebylo. Nemrzí je ani tak to, že půjdou dál pěšky, jako to, že najednou měli pocit ponížení. V roce 1938 nabrala německá útočnost na síle. Po odchodu českých vojáků a bezpečnostních složek ze zabraného území skupiny německých fanatiků rabovaly, ničily a zabíraly spolkové domy, tělocvičny, včetně hospodářských družstev, záložen i obchodů drobných živnostníků. V případě, že byl český vlastník z jakéhokoliv důvodu odsouzen, byl jeho majetek zabaven ve prospěch státu. Jinou formou konfiskace bylo uvalení nucené správy. Přes německé osidlovací společnosti se tak podstatná část české půdy a majetku dostala do rukou nacistů. Konfiskované zemědělské usedlosti byly přidělovány německým přistěhovalcům. Skoro ve středu mezi Opavou a Bílovcem je uprostřed lesů obec Hrabství. Od nepaměti jen s českými obyvateli. Právě zde v rodině lesního dělníka a zemědělce se v roce 1905 narodil syn Jaroslav. Ten po ukončení základní školy začal s otcem a starším bratrem Františkem pracovat v lese. Později se vyučil zedníkem. V roce 1930 se oženil s nevlastní dcerou bratra Františka a byl přijat do poštovních služeb v Ostravě. Od roku 1933 pracoval na poště v Bílovci. Při vzpomínkách na zhoršující se poměry v závěru třicátých let vyprávěl, jak Češi, především členové Sokola a DTJ, z obav před záškodnickou činností zfanatizovaných Němců stavěli stráže k el. rozvodně, vodárně a plynárně. V červenci 1938 byl při této stráži německou bojůvkou zastřelen Arnošt Vícha. Jeho pohřeb byl manifestací proti německé rozpínavosti. Jaroslav Fryček byl poctivým a pilným pracovníkem a tak ho chtěli Němci získat. Nabídli mu německé občanství. Když nabídku odmítl, pohrozili mu, že bude litovat. Předpověď se brzo vyplnila. Život Čechů mezi Němci byl den ode dne těžší. Proto rodinu přestěhoval do domu prarodičů v Hrabství. I tato obec, obdobně jako některé jiné obce s výlučně českými obyvateli, byla nacisty v říjnu 1938 zabrána. Jaroslav zůstal Čechem a tak byl propuštěn z práce na poště. Němci mu nabídli práci v Říši. Ale Jaroslav přešel do střediska české pošty v Přerově a pak postupně pracoval v Prostějově, Krásně nad Bečvou a Ostravě – Přívoze. Tam byl zaměstnán až do zatčení v únoru 1943. Přejíždění mezi protektorátem a Sudetami mu umožnilo zapojit se do organizace „Obrana Slezska“. Mezi sousedy v Hrabství, kterým rád půjčoval české knihy, šířil informace ze zahraničního rozhlasu. Stejné informace sděloval tchánovi a jeho spolupracovníkům při kácení stromů v lese. Tam se také setkal s Čechem Bohumilem Bzonkem z Hrabství. Ten vše napjatě poslouchal a pak napsal udavačský anonym. A tak bylo jen otázkou času, kdy říšský četník Stiller vypátrá pisatele. Bzonek při výslechu potvrdil vše, co od Fryčků slyšel a zdůraznil jejich odpor k okupantům. Na přelomu let 1942 – 1943 došlo k ničivému požáru cukrovaru na Opavsku. Odvetou byla vlna zatýkání a tak v únoru 1943 zatkli i rodinu Fryčkovu.

Ing. Mialn Fryčka, Tišnov

 

Nedostali jsme žádnou náhradu

 přehrát

Narodil jsem se v roce 1918 v Břežankách, okres Bílina. Moje maminka zde žila se svými rodiči od svého narození v roce 1896. Po Mnichovu jsme museli svůj domov opustit. Němci totiž začali nepohodlné Čechy zatýkat a sváželi je nákladními auty do Bíliny k soudu. Odtud se však nikdo z nich nevrátil. Nás kluky pak nutili k práci do Německa. Proto jsem se svými kamarády opustil rodný dům a utekl do Buštěhradu, kde byl sběrný tábor pro české uprchlíky. Utekla i má rodina. Neměla jiné východisko. V Břežankách zůstal všechen náš majetek – dům o sedmi pokojích, dvůr a velká zahrada. Dům Němci při odchodu zničili a tak nám nebylo co vrátit. Nikdy se nám nikdo neomluvil, nebyla nám poskytnuta žádná náhrada.

Václav Pechan, Břežanky

  

Zfanatizovaný dav nešetřil ani děti

přehrát

Narodila jsem se v roce 1924 v Sulislavi, okres Stříbro. Tato vesnička zůstala českým ostrůvkem i za války. Oba moji rodiče pocházeli z této vesnice, kde žili i jejich předkové. Otec byl vyučený tesař a pracoval na různých místech. Nakonec ve Stříbře. Já, bratr a sestra jsme chodili do české školy, do Sokola a vedli docela pěkný kulturní život. Pak se najednou vše změnilo. Z kamarádů se stali nepřátelé, pokřikovali na nás, vysmívali se nám, srocovali se a vytvářeli bojůvky, které napadaly české děti. To vše za veselí jejich německých rodičů. Bylo mi 14 let a proto si vše dobře pamatuji. První, co Němci udělali, bylo zavření české školy. Jako dnes vidím henleinovce, jak za řevu a rámusu bubnů kráčejí Stříbrem, házejí kameny do oken českých občanů, rozbíjejí českou školu i sál a nářadí v Sokole. Pak k nám domů přišlo gestapo a mého tatínka odvleklo do vězení ve Stříbře a pak do Amberku. Po delším čase se otec vrátil. Okamžitě nás odstěhoval do Plzně. Tam se nás ujal strýc. Měl jen jednu místnost a tak jsme spali na zemi. Tísnili jsme se, ale byli jsme šťastni.

Anna Jenčíková, Stříbro

 

Nebyli stejní

 přehrát

Můj otec byl horník. Od roku 1918 jsme žili v Hostomicích nad Bílinou. V roce 1936 jsme měli v Duchově veřejné cvičení Sokola. Nesměli jsme uspořádat žádný průvod městem, abychom nepobuřovali Němce. Nejhroznější zážitek jsme však měli ze dne 14. na 15. března 1939. Tu noc se staly z Němců hyeny. Když se totiž večer setmělo, tak to začalo. K našemu domu přišla horda ordnerů. Sekerou rozbili domovní dveře, rozbili okna, našeho domácího zkopali a zbičovali do bezvědomí. Tu noc Němci také čekali na české horníky, kteří šli z odpolední směny. Ty zbili do bezvědomí. Potom začalo zatýkání. V naší obci zatkli šest Čechů. Všichni zahynuli v koncentračním táboře. Majitelé domů německé národnosti také začali bez upozornění vypovídat k okamžitému odchodu české nájemníky. Majetek Čechů samozřejmě Němci zabavili. Je třeba zdůraznit, že všichni Němci nebyli zlí, ale mlčeli, báli se, aby na sympatie nedoplatili.

Bedřich Vácha, Hostomice n.B.

 

Obránci hranic

 přehrát

Mezi obránce hranic patřili financové, četníci a nakonec vznikla Stráž obrany státu (SOS) i uniformovaní policisté a vojáci. Ti všichni pocítili na vlastní kůži řádění Němců v pohraničí. Při hájení hranice byli i prvními oběťmi v nevyhlášené válce. Z Německa do naší země totiž hojně pronikali vycvičení a ozbrojení zabijáci, kteří příslušníky SOS zákeřně vraždili. Strážmistr František Radkovič to poznal na své kůži. Jako uniformovaný policista, těsně vyřazený z policejní školy, nastoupil do prostoru Tisá – Rájec. Z jeho poznámek zapsaných v kapesním kalendáři je možno číst následující:

Středa 14. září 1938 – Odjezd z Ústí nad Labem na hranice do Rájce. Při službě ve dvoučlenné hlídce jsme zadrželi při tajném překročení státní hranice dva Němce bez dokladů. Odzbrojili jsme je. Můj kolega u svázaných zůstal. Já jsem šel pro eskortu. Byla to nebezpečná akce, přímo ohrožující život, neboť v této oblasti přecházely spíše velké než malé skupiny. Takže někde mohla být skrytá záloha. Co by pak zmohli dva policisté proti zákeřné přesile? Včera bylo vyvražděno sousední družstvo. Zajalo Němce. Jeden z Němců si zapálil, což v noci prozradilo pozici zadržených. Německá záloha pak neotálela a zahájila palbu. Z Čechů nikdo nepřežil.

Středa 21. září 1938 – Střelba na naši hlídku. Do rána všichni v pohotovosti.

Čtvrtek 22. září 1938 – Přijela manželka a přivezla mi čisté prádlo. Převlékal jsem se, když naši stanici Němci přepadli. Stanici zdemolovali. Mne i manželku nakonec propustili.

Sobota 24. září 1938 – Musíme ustoupit. Ráno jsme opět zpátky.

Neděle 25. září 1938 – Střelba. Opětujeme ji.

Středa 28. září. 1938 – První noc spánku.

Čtvrtek 29. září 1938 – V noci opět střelba až do půlnoci.

Neděle 2. října 1938 – Ústup z Rájce, odchod do Českého Chvojna. Naposledy na našich starých hranicích.

Čtvrtek 24. října 1938 – Kameničná u Vamberka – stálá služba na hranicích trvající vždy čtyři a půl dne.

Neděle 27. října 1938 – Odjezd z Kameničný – přeložen do Plzně.

Ing. František Radkovič, Jablonec nad Nisou

 

Zachránili jsme holý život

 přehrát

Od roku 1924 jsme žili v Želechovicích, okres Litoměřice. Vlastnili jsme hospodářství o výměře 125 ha. Otec byl starostou obce a členem mnoha českých spolků. Želechovice zabrali Němci, ale značná část našich pozemků zůstala v neobsazené části. To vyvolávalo nepokoje. Němci chtěli, aby Češi pole předali Němcům. To jsme nechtěli a pole jsme bránili. Němcům na pomoc přišli vojáci. Češi se skryli ve stodole, ale bránit se proti tak velké přesile nemělo cenu. Můj otec a tři sousedé byli zabiti. Matka s námi dětmi uprchla. V Želechovicích jsme zanechali všechen živý i neživý majetek. Němci po nás chtěli, abychom usedlost prodali. Když jsme tak neučinili, tak ji zkonfiskovali. Nakonec jsme byli rádi, že jsme si zachránili holý život. Nikdy jsme žádné odškodnění nedostali.

Otakar Nohejl, Želechovice

 

Pro Čechy zaměstnání nebylo

 přehrát

Rodiče mého otce i matky žili po několik generací ve Znojmě. I naše rodina žila v tomto městě a já jsem se tam narodil. Otec byl zahradníkem na městském hřbitově. Po Mnichovu jsme se s maminkou narychlo odstěhovali do vnitrozemí. Otec zůstal a dále pracoval v zahradnictví. Pouze však do 3.11.1938, kdy byl jako Čech propuštěn. Krátce po osvobození jsme se do Znojma vrátili. Z našeho domova moc nezbylo, ale byli jsme ve městě, které jsme milovali. Otec se vrátil také a pracoval v městském zahradnictví.

H.V., Znojmo

 

Sebrali nám celou úrodu

 přehrát

Naše rodina žila od nepaměti v Klokočově. Otec byl hasičem a dostal za úkol ukazovat na rozcestí cestu německým vojákům, kteří táhli na Polsko. Ten našel v sobě dost odvahy a ukazoval jim směr opačný. Ještě ten večer si pro něho přijelo gestapo. Zmlátili ho a uvěznili. Odsoudili ho na několik měsíců. Přišel domů s podlomeným zdravím a zakrátko zemřel. Tím to však neskončilo. Z naší zemědělské usedlosti jsme museli odejít do protektorátu. Bydleli jsme u hostinského v malé komůrce s miniaturním okénkem na sever. Bydleli jsme tam tři – maminka, bratr a já. Usedlost jsme opouštěli na podzim, kdy již byla úroda pod střechou včetně vymláceného obilí. Také jsme tam zanechali tři kusy hovězího dobytka, prasnici s malými podsvinčaty, hejno hus a různé další zvířectvo. To vše si Němci rozebrali a nám nezbylo vůbec nic.

Božena Juraková, Příbor

 

O vyhnání Čechů stále nikdo nehovoří

 přehrát

Naše rodina od nepaměti žila v Dolanech u Kadaně. Byla tam pohoda až do roku 1938. Němci, kteří si před tímto rokem na nic nestěžovali, konečně jim také nic nechybělo, měli své školy, v úřadech se domluvili svým jazykem a nikdo jim neubližoval. Pak však začali být jako posedlí. Na ulici nám vyhrožovali, že až přijde Hitler, tak nás zničí jako krysy. Nadšení nad jeho programem germanizace českého území dávali okatě najevo. Německý statkář došel tak daleko, že na sloupek svých vrat umístil radiový přijímač a do éteru pouštěl Hitlerovy projevy. Pak začali řádit ordneři. Zdemolovali knihovnu a školu. Zařízení i knihy naházeli do Ohře. Ještě dnes vidím na hladině plovoucí globus. Nestačilo jim ničit majetek. Začali útočit i na lidi. Oblíbeným terčem se stal velkostatek, který patřil Kolmanovi, dobrému člověku, u něhož pracoval můj tatínek jako kovář a šofér. Zájem ordnerů se rozšířil i na ostatní Čechy zde bydlící. Kromě vyhrožování zabitím roztloukali okna, dveře a vše, co jim přišlo do rukou. Pak po Mnichovu se otec rozhodl pro odchod do vnitrozemí. Odvést jsme si stačili jen to, co se vešlo na žebřiňák. Nejnutnější věci pro život, trochu nábytku a šatstva. V Kadani jsme dostali pouze otevřený vagon, který pak s našimi věcmi bloudil po přeplněných tratích. Vše zplesnivělo, nábytek se zkroutil, zničena byla i tatínkova oblíbená citera. My děti – mně bylo 16, sestrám 15, 10, 8 let – a rodiče jsme šli velkou část cesty pěšky. Pak jsme se dostali do vlaku. Po cestě všude množství lidí, zavazadel, pytlů, vaků, ale i plačící děti a dospělí. Plakali i muži. Po celodenním putování jsme v noci dorazili do Prahy na Masarykovo nádraží. Zde se nás ujal spolek „České srdce“. Byli jsme ubytováni v Sokole v Kateřinské ulici. Dnes již tato sokolovna nestojí. Je zde obytný dům. Trvalo velmi dlouho, než jsme našli velmi skromné bydlení.

Jiřina Vaříčková, Čísovice

 

Ordneři si počkali na Čechy po šichtě

 přehrát

Narodila jsem se v Bílině v roce 1929. Jsem z osmi dětí. Můj otec byl stoprocentní invalida po úrazu v dole, kde jej zmrzačil důlní vozík. Trpěl nespavostí a bolestmi hlavy. Měli jsme malé hospodářství, aby rodiče uživili tak velkou rodinu. Na něm pak pomáhal každý člen rodiny. Když v roce 1938 začali řádit henleinovci, neušla jejich pozornosti ani naše rodina. Bratr pracoval v dole v Břežánkách. Pamatuji si, jak při jedné akci vyfárali henleinovci dříve, aby mohli Čechy po vyfárání napadnout. Také můj bratr byl vážně zraněn. Zůstaly mu trvalé následky, kterým nakonec podlehl. Takových akcí uspořádali Němci více. Při jedné z návštěv v Břežánkách jsem viděla na vlastní oči, že domy byly značně poškozené, okna a dveře pobity dřevem, místní občané zraněni, pomláceni. Přátelé nám vyprávěli, co se stalo. Zlé to začalo být i v Bílině. Maminka schovávala bratra na půdě a bylo jen otázkou času, kdy se jeho úkryt vyzradí. Otec se rozhodl z Bíliny odejít. Skutečně odešel, pěšky až do Mšeckých Žebrovic v okrese Nové Strašecí, kde najal malý byt. Tam jsme se nakonec přestěhovali. Maminka se snažila alespoň za nepatrný peníz prodat dobytek, který nás živil. V roce 1943 zatklo gestapo oba mé rodiče. Po vězení na Kladně byli přes Terezín převezeni do Osvětimi. Tam tatínek ještě téhož roku zemřel.

Miluše Hojdová, Bílina

 

Z našeho domova zbyly trosky

 přehrát

Žila jsem v malé vesničce nedaleko Žatce. Bylo nám tam dobře, až do oné neblahé chvíle, kdy v Německu začal vyřvávat Hitler a Henlein se rozhodl prosadit jeho moc i u nás. V té chvíli bylo po idyle. Místo hraní s bývalými kamarády mne a sestru zmlátili a nevybíravě nám nadávali. Bylo to obrovské zklamání. Rodiče nám museli vysvětlit, co se vlastně stalo. Od té chvíle jsme již do vesnice samotné chodit nemohly. Nakonec i rodiče museli být opatrní. Po Mnichovu jsme z nedalekých Měcholup dostali zprávu, že se musíme rychle vystěhovat. Otec, který pracoval na dráze, byl ve službě a tak zůstalo vše na mamince. Měla čas do půlnoci. Němečtí sedláci se nám vysmívali a nadávali nám. Pomoc jsme nakonec získali od českých vojáků z nedalekého bunkru, kteří k nám chodili na švestkové knedlíky a buchty. Do půlnoci jsme to zvládli a odjeli. Nás děti odvezla maminka ke svým rodičům do Kočí u Chrudimi. Otec se uchytil opět u dráhy. Několikráte jsme se stěhovali, až jsme zakotvili v malém drážním domku, kde jsme díky dobrým lidem přižili válku. Po válce jsme se vraceli zpět. Z našeho domova zbyly jen trosky. Dovedu proto pochopit pocity Němců, kteří museli po válce odejít od nás. Je však třeba, aby si uvědomili, že celé utrpení lidstva zavinili právě oni svou nenávistí a netolerantností ke svým bývalým dobrým sousedům.

Božena Krejčová, Žatec

 

Otec byl dobrý Čech

 přehrát

Tatínek se narodil v roce 1887. Byl horníkem na Dole Kohinoor v Mariánských Račicích. Maminka pracovala jako dělnice v textilní továrně v Litvínově. Bydleli v Chudeříně. Otec byl dobrý Čech a velký vlastenec. V době ohrožení republiky, v létě 1938, byl příslušníkem SOS a chodil hlídat především v noci, od našeho domu k hranicím, aby se henleinovci neshlukovali a neubližovali Čechům a jejich majetku. Tím se stal otec Němcům nepohodlný. Do práce chodil pěšky a jednou, když šel na odpolední směnu, tak na hlavní silnici, naproti Rudému domu v Chudeříně, byl napaden Němci, především jistým Franzem Fischerem, zfanatizovaným henleinovcem, který otci nejen hrubě nadával, ale i vyhrožoval, že bude první, který bude v Chudeříně viset. Přitom udeřil tatínka pěstí do obličeje. Otec při chůzi používal hůl, a když mu tohle Fischer udělal, ohnal se holí a zasáhl jej do hlavy. Otec pak pokračoval v cestě do práce. Ostatní se rozešli, s nimi i Fischer. Ten však, když přišel domů, zemřel. Ke zjištění příčiny smrti Fischera byli přizváni dva lékaři: MUDr. Oktábec – Čech a MUDr. Andersch – Němec. Oba lékaři shodně shledali, že Fischer zemřel na infarkt a ne na tu ránu do hlavy. V noci jsme však dostali od doktora Oktábce vzkaz, abychom okamžitě opustili dům. Ještě tu noc celá naše rodina uprchla do Čech. Nechali jsme doma veškerý svůj majetek. Žili jsme na vesnici u Chrudimi až do 13. května 1941, kdy v noci přijelo gestapo pro tatínka. Odvezli ho do Pardubic, odtud do Liberce a nakonec do vězení v Mostě. Otec byl sice obžalován, ale soud ho neodsoudil. Přesto vězení neopustil a v květnu 1943 ve vězení zemřel.

Anna Holá, Litvínov

  

Moravská Chrastová je dodnes pojem

 přehrát

Narodil jsem se v Moravské Chrastové, kde moji rodiče bydleli a otec železničář odtud dojížděl do Svitav, kde pracoval na nádraží. Svitavsko s Moravskou Chrastovou bylo národnostně smíšenou oblastí česko – německou. Byly zde obce s převahou obyvatel české národnosti, nebo i výhradně české, ale i obce s převahou německé národnosti. V Moravské Chrastové byly dvě továrny. Obě patřily Němcům. Baderova textilka na hedvábné látky a ve vedlejším Brněnci Löw – Beerova továrna na vlněné látky. Jediným ryze českým podnikem byl mlýn Jiřího Daubka (manžela operní pěvkyně Jarmily Novotné). Po podpisu mnichovského diktátu nebyla Moravská Chrastová v záboru. To proto, že z 1312 obyvatel bylo 811 Čechů. Ve vedlejším Brněnci žilo 630 obyvatel, z toho 372 Čechů. Dne 10. října 1938 mělo být ukončeno obsazování pátého pásma v Brněnci. Tato obec bezprostředně navazuje na Moravskou Chrastovou. Ačkoli na mapách, které měly k dispozici československé orgány, ležel Brněnec zcela na naší straně demarkační čáry, nacistické jednotky ho neoprávněně okupovaly. Demarkační čáru střežily z naší strany hlídky tvořené z četníků, finanční stráže a SOS. Vojáci 13. pěšího pluku po vyklizení pohraničních pevností byli značně oslabení, neboť záložáci byli demobilizováni. Nám nejblíže byla část 11. roty v Chrastové Lhotě v hostinci u Janků a část 12. kulometné roty v hostinci u Kupsů v horní části Chrastové Lhoty, to v poměrně úzkém údolí, kterým protéká řeka Svitava, prochází silnice Svitavy – Brno a železnice Česká Třebová – Brno. Od Chrastové Lhoty po první domy Moravské Chrastové je údolí ještě užší – pouhých 200 metrů. Henleinovci velmi usilovali o zabrání Moravské Chrastové. Své zastánce měli dokonce i v Berlíně. Tak nakonec bylo s požehnáním Berlína připraveno obsazení Moravské Chrastové. Provokace sílily. Ozbrojení ordneři překračovali hranice a vytvářeli psychologický nátlak. V neděli 30. října byla v Lidovém domě tancovačka. Lidový dům se nacházel naproti měšťanské škole na kopci u hlavní silnice, téměř na konci vesnice, asi 200 metrů od demarkační čáry. Bylo tam ubytováno družstvo finanční stráže a družstvo SOS. Můj otec tam byl také s polírem Josef Trtílkem a dalšími, hrál taroky. Tancovačka skončila před půlnocí a po půlnoci tam zůstalo už jen pár hráčů karet. Poslední karbaníci skončili kolem jedné hodiny po půlnoci a rozcházeli se k domovům. Také můj otec odcházel s Josefem Trtílkem domů na druhý konec Moravské Chrastové, kde bydleli v nájemních domech stavitele Trtílka. Když ušli pár desítek metrů, uslyšeli nějaký hluk, jako by z německé strany přijíždělo auto, nebo auta. Zastavili se a rozmýšleli, zda se mají vrátit. V tom se na ně z příkopu vyhrnulo množství ozbrojených chlapů, kteří je ihned chytili a vlekli k Lidovému domu. Mezitím z nákladních aut, která přijela od Březové, vyskákali z pod plachet další ordneři a vtrhli do Lidového domu, kde jim otevřel dveře německý hostinský Walter, a v okamžiku vpadli na ubikace finanční stráže a členů SOS. Tím byla bezprostřední ochrana hranice v tomto úseku zlikvidována. Další nákladní auta s ordnery pokračovala dál do obce k četnické stanici a na obecní úřad. Současně zaútočily jednotky ordnerů na ubikace vojáků 11. a 12. roty 13. pěšího pluku. Přepad Moravské Chrastové následoval rychle za sebou a nikdo neměl možnost vojáky včas varovat. Po zneškodnění hlídek, i když někteří vystřelili, nebylo problém rozespalé vojáky zajmout. Navíc ordneři věděli přesně, kde a kolik vojáků, financů a četníků je ubytováno. O to se postarali němečtí obyvatelé Chrastové. K ordnerům se také okamžitě přidali všichni místní Němci, kteří byli v pohotovosti, a vedli je k vytipovaným českým občanům a funkcionářům – obecnímu tajemníkovi Frýbortovi, obecnímu strážníkovi Bauerovi a mnoha dalším. Všechny zatčené a zajaté odvezli do Svitav a pak do Moravské Třebové. Stali se rukojmími. Díky tomuto rychlému přepadu se Němcům podařilo zmocnit se množství výzbroje, pušek, lehkých kulometů a čtyř těžkých kulometů 12. roty a množství střeliva. Na velitelství 13. pluku také nelenili, protože ještě v noci dostali zprávu o situaci v Chrastové. Velitel pluku plukovník Čejka nechal vyhlásit poplach. Boskovice jsou vzdálené asi 23 km od Moravské Chrastové a velitel rozhodl znovu obsadit Moravskou Chrastovou a proto vyrazil. Po cestě narazili na osobní automobil s příslušníky Schutzpolizei. Velitel jim dal ultimatum, aby se do 30 minut stáhli za demarkační čáru. Jelikož tak neučinili, dal rozkaz k útoku. Nejprve se ozvala vzdálená střelba od Chrastové Lhoty, která je od nás asi 800 m, potom už blíž, to když se naši postupující vojáci střetli s kulometem u hospody. Ten však rychle vyklidil své postavení, protože vojáci postupovali po silnici, nad silnicí po stráni a podél železniční trati. Hospodu vyklidili Němci ihned. Naskákali na náklaďáky a odjeli do středu obce. S maminkou jsme sledovali boj přikrčeni za parapetem okna. Museli jsme být velmi opatrní, neboť nám hrozilo nebezpečí z protější stráně. Přesto si pamatuji dva momenty. Ten první, když jsem zahlédl podél obou krajnic silnice a příkopem postupovat naše vojáky s lehkým kulometem a levým krajem silnice šel plukovník Čejka s revolverem v ruce a cigaretou v ústech. Druhý moment, na který si dodnes pamatuji, byl, když jsem pozoroval našeho vojáka, který postupoval plížením podél drážního tělesa u železničního domku a najednou se převrátil, když byl zasažen střelbou z domů německého továrníka Löw – Beera. Do 10 hodin byli ordneři zatlačeni zpět za demarkační čáru a boj skončil. Ztráty byly kruté. Padli čtyři naši vojáci – svobodník Antonín Černý ze Slaného, vojín Bedřich Stuchlík z Nezceniv, vojín Tomáš Morávek a vojín Alois Žatka. Sedm vojáků bylo těžce raněno a jeden civilista mrtvý. Kolik padlo ordnerů, jsme se nedozvěděli, neboť je ihned odváželi za demarkační čáru. Proti ordnerům, kterých bylo podle nejnižšího odhadu přes 600, stáli vojáci a četníci v celkovém počtu 120 mužů. Další dny probíhaly v očekávání věcí příštích. Žili jsme jako v obležení a podle toho jsme se také zařídili. Protože jsme měli okno od ložnice proti svahu, tak jsme nastěhovali pod parapet slamníky a tam jsme spali. Opatření to bylo nezbytné, neboť v noci se ozývala střelba. Ordneři ostřelovali domy českých občanů. Opatrnost se ukázala oprávněná, když v našem domě v podkrovním bytě učitele Mazáka byla prostřelena skříň. Po celou tu dobu jednali Němci o zabrání Moravské Chrastové. Až se dočkali – 24. listopadu 1938 v 10 hodin slavnostně vpochodovaly oddíly SA, SS a Schutzpolizei v čele s K.H.Frankem a posunuly demarkační čáru až za Moravskou Chrastovou a Chrastovou Lhotu. Otec se o záboru dozvěděl v noci před příchodem Němců. Sebrali jsme pár nejcennějších věcí a ještě před jejich příchodem jsme odešli. Putovali jsme deset kilometrů do Letovic. Spolu s námi utíkalo to ráno několik desítek českých rodin.

Milan Henzl, Letovice

  

Jsem očitý svědek

 přehrát

Žila jsem s rodiči v hájence asi dva kilometry od vesnice Podmolí, vzdálené 12 km od Znojma. Tatínek byl lesník. Do první poloviny roku 1938 byl život v této pohraniční oblasti normální, i když většina obyvatel byla německé národnosti. Ve druhé polovině roku 1938 se však začaly projevovat nepřátelské vztahy ze strany Němců vůči Čechům, které vyústily v rozbíjení oken, přepadávání a surové bití občanů české národnosti. Situace se zhoršila tak, že jsme z obavy o život museli v noci utéci k maminčiným rodičům, kteří žili u Moravských Budějovic. Po Mnichovu byl otec přeložen do vnitrozemí na hájenku Ostrý – Myslibořice. Tam se rodiče v roce 1944 zapojili do odbojové činnosti – přechovávali parašutisty. Po prozrazení byla hájenka a přilehlé lesy obstoupena wehrmachtem a gestapem. Při nastalé přestřelce v jednu hodinu v noci byl při útěku jeden parašutista zastřelen. Otci a dvěma dalším parašutistům se podařilo uprchnout. Jedenáct účastníků tohoto odboje bylo popraveno. Maminka, já a mladší sestra jsme byly převezeny do Brna. Maminku odvedli k výslechu a mne i sestru do tábora Svatobořice u Kyjova. Po deseti měsících, před blížící se frontou, nás převezli do kárného tábora v Plané nad Lužnicí, kde jsme se dočkaly konce války. Je samozřejmé, že po našem zatčení byl náš veškerý majetek zabaven. Na přání otce jsme se po válce vrátili do Podmolí, kde jsem pak na vlastní oči viděla odsun Němců. Stáli seřazení na návsi. K hranicím je doprovázeli dva financové, kteří na hranicích sloužili. A po tom všem, čím se na českých spoluobčanech v roce 1938 i v době války provinili, se nenašel nikdo, kdo by se jim jakýmkoliv způsobe, chtěl pomstít. Odsun proběhl v naprostém klidu, jsem očitý svědek a vše si velmi dobře pamatuji.

Věra Doležalová, Brno

 

Můj otec sloužil v Chebu

Moje vzpomínka se týká mého otce, příslušníka finanční stráže ČSR z roku 1938, kdy sloužil v Chebu. Sílící agresivita ordnerů a henleinovců se začala projevovat útoky slovními, házením kamenů do oken služebny a pokusy o fyzické napadení.

Celá situace nakonec vyvrcholila nočním útokem střelnými zbraněmi na služebnu finanční stráže. Napadení finančníci se proto rozhodli bránit rovněž střelbou. V přestřelce vzhledem k tomu, že byli velmi dobře vycvičeni a vyzbrojeni na tu dobu špičkovými zbraněmi útok odrazili. Přesto dva kolegové byli zraněni. Zranění nebyla vážná, takže první pomoc poskytli zraněným sami svým zdravotníkem. Ráno byli zranění převezeni do nemocnice. Incident byl řešen politickými orgány státu. Přesto, že nebyli zjištěni útočníci s tím, že prý přišli z Německa,  se situace na nějaký čas uklidnila.

K dalšímu nočnímu útoku došlo asi za deset dní. Ten však byl daleko silnější. Byly v něm použity i granáty. Bohužel při tomto útoku došlo k šesti vážným zraněním a dokonce dvěma smrtelným. Další den bylo velitelstvím finanční stráže rozhodnuto o evakuaci služebny. Stěhování materiálu proběhlo za asistence armády.

Když pak objekt opouštěli zbylí příslušníci oddílu byli znovu, tentokrát mimo město ze zálohy napadeni střelbou. Poté, co zaujali obrannou formaci za mezí brambořiště se podařilo útok odrazit a útočníky palbou z lehkého kulometu donutit k útěku. Opět však došlo ke zranění dvou mužů. Naštěstí nebyla tak vážná, že s pomocí ostatních dorazili do bezpečí.

Když na novém stanovišti vybalovali plné polní, které měli při napadení na zádech zjistil otec, že má prostřelenou botu, kterou měl jako rezervní obuv připevněnou na plné polní. Při bližší prohlídce zjistil, že kulka uvízla uvnitř boty. Teprve teď si uvědomil jak málo stačilo, aby se ocitl ve smrtelém ohrožení, pokud by měl výše hlavu.

Tuto kulku dosud mám a připomíná nám, jak málo stačilo, abych nebyl já ani můj bratr, neboť s mojí matkou se poznali , když po Mnichovu a zabrání části území byli přesunuti na služebnu do Čakova.

Dovolte mi, abych ocenil snahu „Centra české historie“ o tuto problematiku. V poslední době se zdá, že se preferuje jakési sebemrskačství za poválečný odsun Němců. Bohužel včetně čím dál více i našimi médii je zaměňován termín odsun za vyhnání, aniž by si ti co ho používají připustili, jak nahrávají německé snaze o falšování dějin. Vyhnáni byli Češi ze svých českých domovů na Němci zabraném  našem území po Mnichovské zradě našich „spojenců“. Odsunuti byli  Němci proto, že spolu se svými říšskými soukmenovci  způsobili nejkrvavější konflikt v Evropě. Spojený s bezcitným vražděním, holokaustem, miliony umučených a zabitých, včetně zničených hodnot, ekonomiky a sociálních systémů tehdejších států. Proto je nutno nezapomínat a připomínat mladé generaci jak to bylo. Přímých pamětníků totiž ubývá, také my, kteří jsme se narodili za války a máme informace od svých rodičů již začínáme odcházet.

Na závěr bych chtěl připomenout prorocká slova pana prezidenta Beneše o tom, že „přijde doba, kdy z poražených se stanou vítězové“. Ta doba je zde.

Holašovice 9.10.2015                                                                    Ing.Vlastimil Hošek

 

 

Moji rodiče, Václav a Marie Bickovi, žili v Kaplici, kde byl otec veterinářem. Žili tam v nájmu ve větším domě. Měli 4 letého syna Arnošta a dvouletou dcerku Helenku. Já, Václav,  jsem se narodil o 6 let později v r. 1944. V Kaplici byla velká většina Němců.

Otec měl auto, potřeboval ho k objíždění „případů“ po vsích. Nevzpomínám si, že by otec vyprávěl o nějakých problémech s Němci, oni mu platili za jeho práci, kterou potřebovali, a on je zase potřeboval  jako zákazníky.  Říkal však, že v blízké vesnici Blansko byl farář, který štval proti Čechům. Otec vystudoval ve Vídni a mluvil perfektně německy.

Rodiče říkali, že Němci měli svou školu a na úřadech se s nimi mluvilo německy. Někteří byli ale zblblí německou propagandou, která je vyzývala, aby ukázali, jak jsou utiskovaní, a uprchli před českým „násilím“ za hranice. Druhý den byli zpátky a stěžovali si, že museli spát ve stodole na slámě. V okolí  nacisti surově zbili jednoho českého úředníka a tatínkův známý, ředitel české záložny, večer otce prosil, aby ho odvezl do vnitrozemí, měl strach. Otec však řekl, že panu řediteli nic neudělají a neodvezl ho. Skutečně mu nic neudělali, ale maminku mrzelo, že otec pana ředitele nechal ve strachu.

Po záboru Kaplice se rodiče normálně odstěhovali do Vlašimi, kde otec dostal jako veterinář nové místo.

Rodiče již zemřeli, já jsem se na nic nevyptával, a tak mi zbyly jen tyto útržkovité vzpomínky.

Václav Bicek, Praha

 

 

Děda byl kovář, žil ve Smolnici u Chomutova. Po zabrání Sudet musel vše nechat na místě – nářadí, materiál (železo), několik kovářských strojů, a ostatní vybavení. Jeho soused ho při odchodu kontroloval, aby náhodou neodnesl ani kladivo. Odešel do vnitrozemí, kde začal znovu pracovat v kovárně, kterou vlastnila stará vdova po kováři. Kovárnu později od ní odkoupil, půjčil si a splácel. Musel se s rodinou přestěhovat do vnitrozemí pouhých několik desítek km. Po válce se už nikdy nechtěl vrátit, měl moc smutné vzpomínky na německé „sousedy“. Babička vždy když vzpomínala, říkala: nejhodnější n…c je mrtvý n…c.

Můj strýc byl za první republiky voják základní služby cyklistická jednotka. Při stavbách opevnění jako malý sedlák a majitel potahu a československý občan vozil materiál na stavbu opevnění podél Ohře. Po mobilizaci nastoupil jako voják SOS a velitel bunkru „Řopíku“.

J. Zuna, Libochovice

 

 

Moje rodina patří mezi starousedlíky v tzv. bývalých Sudetech.

V příloze zasílám fotografii pradědečka, prababičky s babičkou apod.

Pradědeček ( Karel Pochylý) pracoval v Hrádku nad Nisou jako člen finanční stráže a pocházel z Ladné u Lednice.

Prababička ( Vlasta Pochylá – rozená Janečková), se v Sudetech narodila v roce 1919. Prapradědeček s praprababičkou přišli do Sudet na konci 19. století.

Po Mnichovu 1938 byl pradědeček nucen předat úřad německé okupační správě a prababička s babičkou byly nuceny pěšky odejít do Českého Dubu a tam na pradědečka vyčkat. Pradědeček byl převelen do České Třebové, kde během války zemřel. Prapradědečkovi a praprababičce místní úřady dovolily zůstat a válku prožili v Hrádku nad Nisou.

Na fotografii jsou dále přátele a kolegové o jejichž totožnosti nic nevím.

J. Zuna, Libochovice

 fotka vzpomínky

 

 

Vážení,

k situaci, která nastala v Krupce a Bohosudově na podzim 1938 vám mohu poskytnout následující text, který byl zpracován historiky Doc. PhDr. Ludomírem Kocourkem, PhDr. Květoslavou Kocourkovou a PhDr. Karlem Vilímem pro publikaci Krupka z cínu zrozená.

O volbách do obecních zastupitelstev, které probíhaly v květnu a červnu 1938, se nedochovaly žádné informace. Poslední dochovaný zápis městského zastupitelstva je ze 16. září 1938, kdy se bez ohledu na hrozivou politickou situaci probíraly běžné obecní záležitosti.

V Krupce v roce 1930 žili celkem 4092 obyvatelé, z nichž se pouze 364 hlásili k české národnosti. V Bohosudově, který měl víceméně stejný počet obyvatel, žilo Čechů více, celkem 750.

Hned po přijetí Mnichovské dohody začali město opouštět odpůrci nacistického Německa. Těsně před příchodem německé armády to byli čeští státní zaměstnanci, četníci, zaměstnanci státní dráhy a pošty a řada dalších občanů, kteří zde nechali všechen svůj majetek a odešli do vnitrozemí. Z Krupky odešlo na dvě stě osob, z Bohosudova 700 českých obyvatel.

 Další vývoj byl stejný jako všude jinde, německá pořádková a bezpečnostní policie za vydatné pomoci místních obyvatel začala se zatýkáním všech antifašistů, Čechů i Němců. Dne 12. října bylo zatčeno 35 sociálních demokratů a komunistů. Ze správy obou měst, Krupky i Bohosudova, byli vyloučeni čeští zastupitelé a sociální demokraté a místo nich byli jmenováni členové sudetoněmecké strany.

Identita obyvatel, kteří město opustili, dle vyjádření kronikáře, není známa, nemůžeme Vám tedy poskytnout bližší informace.

MěÚ Krupka

 

Se zájmem jsem si přečetl článek o pamětní desce násilí na českém národě v roce 1938. Moji předkové žili v české obci, která měla mezi 1300 obyvateli 4 Němce, a proto byla zabrána do Sudet. Mému pradědovi zabrali statek (mimochodem zabraný dávnějším předkům pro víru po Bíle Hoře a po dřině 3 generací vykoupeného zpět), jeho syn pak žil u své sestry. Další statek zabrali rodu mé prababičky, hospodář pak žil v chalupě u sousedů. Na oba statky dosadili tzv. říšské Němce, kteří byli v r. 1945 bez potrestání pouze odsunuti. Pamětníci již nežijí, ale mám k dispozici ručně psané zápisy, vložené do rodinného Písma a Kancionálu. Pokud by vás zajímaly i tyto informace, mohu kopie zaslat.

Petr Marek, Čelákovice