Útěky a vyhánění Čechů, Židů a protinacisticky smýšlejících Němců z českého, moravského a slezského pohraničí v roce 1938.
Vracíme se k jedné málo známé a zřídka připomínané kapitole dějin naší země, kterou jsou útěky a vyhánění Čechů, Židů a německých antifašistů z českého, moravského a slezského pohraničí v roce 1938. Zatímco osud německy mluvících obyvatel Československa, kteří po válce odešli do Německa (ať už šlo o útěk, divoký nebo organizovaný odsun) je v posledních letech často připomínán v médiích, vycházejí knihy, točí se filmy, pořádají výstavy, odhalují se pomníky, pamětní desky apod., příběhy lidí vyhnaných v roce 1938 zůstávají většinou v zapomnění. Cílem našeho snažení je toto období připomenout, pomoci objektivně ho zmapovat a přispět k tomu, aby tyto události postupně z paměti našeho národa nevymizely.
Jaká byla národnostní situace v našem odtrženém pohraničí? Jednou z mála prací, které se tímto tématem zabývají, je kniha historika PhDr. Jana Bendy Ph.D., nazvaná Útěky a vyhánění z pohraničí českých zemí 1938 – 1939, kterou vydalo Nakladatelství Karolinum, Univerzity Karlovy v Praze. Z ní také uvádíme několik následujících informací. Podle sčítání obyvatel v roce 1930, žilo na tomto území (včetně Těšínska, které zabralo Polsko), více než 800 tisíc Čechů. Od poloviny třicátých let, v souvislosti s nástupem nacizmu v Německu, se stále výrazněji mezi většinou místních Němců začínala projevovat konfrontační politika, která měla různé podoby. Její projevy markantně zesílily v průběhu roku 1938. Blíže se zmiňují níže v popisu tří uprchlických vln. Neopominutelnou roli sehrály zvláště po okupaci odstoupeného území perzekuční akty nového režimu a samotná nacistická okupační politika, založená na národnostní nesnášenlivosti, která neuznávala jakákoliv menšinová práva českého a židovského národa.
První vlna útěků přišla v květnu 1938, kdy zesílila konfrontační politika henleinovců. Vedle provokativních průvodů a manifestací s pištci a bubeníky, doprovázených projevy vypjatého nacionalismu, to byly také útoky na Čechy, Židy a německé antifašisty v podobě bití školáků, rvaček, hádek, urážek, výhrůžek pověšením, rozbíjení oken, přepady apod. Prudce vzrůstala antisemitská nálada. Nejvíce se projevovala například v Chebu, Falknově (Sokolov), Frývaldově (Jeseník), Opavě, Krumlově, Čisté, Varnsdorfu nebo Chomutově. Židovští obchodníci, živnostníci nebo příslušníci svobodných povolání byli bojkotováni. Před jejich obchody stáli henleinovci a zapisovali si jména lidí, kteří do nich chodí nakupovat. Bojkotovány byly například také obchody firmy Baťa, na mnoha místech byly ničeny její reklamy, nebo rozbíjeny výkladní skříně. V žateckých kavárnách byly provokativně zpívány nacistické písně. V této první vlně odešli především zámožnější Židé, kteří měli oprávněné obavy o svoji bezpečnost a současně ztráceli podmínky pro své podnikání nebo pracovní uplatnění.
Druhá vlna přišla bezprostředně po Hitlerově projevu 12. září 1938 na sjezdu nacistické strany v Norimberku, ve kterém hrozil vojenským vpádem do Československa. Na ten ještě téhož dne reagovali henleinovci eskalací násilí, především útoky proti četnickým stanicím, celnicím, státním úřadům a také přímo proti Čechům, Židům a německým antifašistům. Jejich obchody a živnosti byly mnohde vymláceny a vyrabovány. Excesy byly zaznamenány na 70 místech republiky. Nejzávažnější byly útoky proti četnickým stanicím na Falknovsku (Sokolovsku), v Haberspirku (Habartově), Schwaderbachu (Bublavě) a Gössengrünu (Krajkové). Ordneři byli vyzbrojeni pistolemi a puškami německého původu. Bylo mnoho mrtvých a zraněných. Češi, Židé a němečtí antifašisté byli na mnoha místech vyháněni z bytů a domů, byli týráni, ponižováni, biti a bylo jim vyhrožováno násilím, pokud neodejdou. V místech v blízkosti státní hranice byly tyto osoby zavlékány do Německa (k 30. září 1938 je uváděno 734 zavlečených osob). Tyto události vyvolaly další vlnu útěků ohrožených lidí do vnitrozemí. Situace se poněkud zklidnila poté, co československá vláda vyhlásila v nejkritičtěji postižených oblastech výjimečný stav a poslala tam armádu. Proud uprchlíků se ale nezastavil.
Třetí vlna útěků přišla bezprostředně po podepsání mnichovské dohody, kdy henleinovci a jejich bojůvky (ordneři a jednotky Freikorpsu) ztratili už jakékoli zábrany. Jásot a nadšení většiny tzv. sudetských Němců z připojení k Říši doprovázelo pronásledování a teror proti nepřátelům nového režimu a snahy vyrovnat si účty s někdejšími protivníky – tedy s Čechy, Židy a německými antifašisty. Jeden z funkcionářů Sokola později vypověděl: „Přijeli jsme do Chabařovic a tam nastala ta hrůza. Tisíce lidí, Němců, muži i ženy plivali, bili. Řev to byl, soudný den. Zabte ho, špion, oběste ho, dejte nám jej, odsoudíme ho, postavte ho ke zdi, lotr, vrah, voni nás Němce tady zrazovali, utiskovali, dětem chléb užírali, utlučte tu pakáž, hlavami chtěli celé náměstí vydláždit. Byli to pouze zdejší civilisté ….“ Jinde museli Češi, němečtí antifašisté a někde i Židé za posměchu tzv. sudetských Němců odstraňovat české nápisy, zametat ulice, čistit kanály a uklízet záchody. Místně se násilí nevyhnulo ani ženám a dětem. Byly týrány, bity a například v Želechovicích v okrese Šumperk byly dvě Češky znásilněny. Antifašistickým Němcům, kteří předtím vystupovali na obranu republiky, bylo nadáváno do českých pacholků, zrádců národa, rudých sviní a přátel Židů. Vedle bití a dalšího násilí byli zatýkáni a zavlékáni do Německa. Většina z nich skončila ve vězení nebo v koncentračních táborech, jen do Dachau jich bylo tehdy odvlečeno 2 500. Zatýkání se nevyhnulo ani některým Čechům. Na řadě míst, například na Českokrumlovsku byli Češi ordnery hnáni až na novou hranici stanovenou mnichovskou dohodou a bylo jim vyhrožováno, že pokud se vrátí do svého domova, budou zastřeleni. Podle zprávy z Jablonecka si vyhnanci nesměli sebou vzít nic, kromě nejnutnějších věcí. Jinde, například ve Vrběticích, Holýšově, Maštířovicích, Horní Dobrouči na Ústeckoorlicku, Včelné a Buku na Chodsku a dalších místech vyhrožovali ztýraným Čechům, že pokud se nevystěhují, bude „to ještě horší“, nebo hrozili přímo fyzickou likvidací. Ve Znojmě byly všechny české domy pomalovány nápisy Tschechisches Schwein, Böser Hund. V Českém Krumlově bylo vydrancováno a zapáleno nádraží a některé domy v české čtvrti. Není divu, že za této situace mnozí Češi, Židé a protinacisticky angažovaní Němci pod vlivem jednoho nebo více výše zmíněných důvodů sbalili to nejnutnější a snažili se uprchnout do vnitrozemí.
Na odstoupeném území začaly brzy platit jiné zákony, jež ztěžovaly běžný život Čechů, německých antifašistů a Židů, a vedly k omezení jejich práv a izolaci. Patřily k nim likvidace jejich spolků, zákaz používání češtiny jako úředního jazyka, odstranění českých nápisů a rozpuštění všech demokratických politických stran. Kulturní život Čechů omezovala neexistence českého tisku a nakladatelství a uzavření většiny knihoven. Restrikce se dotkly dalších aktivit českých a židovských obyvatel, jako byly zábavy, plesy, divadelní představení, či fotbalová klání. Českému obyvatelstvu byl znemožněn podíl na správě a samosprávě i v čistě českých vesnicích. Také české školství bylo těžce poškozeno, docházelo k přímému rušení řady škol. Neopominutelnou roli ve snaze odstranit židovské obyvatelstvo z Říše sehrála tzv. křišťálová noc, se kterou byla spojena řada útoků a perzekuční aktů vůči tomuto obyvatelstvu. V duchu nacistické teorie o krvi a půdě se zcela konkrétně projevoval tlak na získání dosavadní ho českého a židovského pozemkového majetku prostřednictvím institutu tzv. nucené správy. Likvidace existenční základny (ztráta zaměstnání, bojkot) spolu s politickou perzekucí (vězení) v řadě případů tak Čechům, německým antifašistům a Židům nabízely jediné východisko a to útěk.
Většina utečenců směřovala vlaky, automobily, koňskými povozy nebo pěšky do Prahy a dalších měst ve vnitrozemí. Zatímco v první vlně utečenců byli především movitější lidé, většinou Židé – podnikatelé, obchodníci, živnostníci, lékaři, právníci, kteří měli vlastní prostředky, aby si zajistili střechu nad hlavou a obživu, druhá a třetí vlna se už týkala všech sociálních vrstev. Většina z nich měla sebou prostředky k přežití několika prvních dní, ale dál už neměli nic. Neměli kde spát, neměli co jíst, neměli prostředky na zajištění základních životních potřeb. Samozřejmě lépe na tom byli lidé, kteří měli ve vnitrozemí příbuzné, pokud měli byt nebo dům, kde jim mohli poskytnout přístřeší. Ale i tak, často přebývali ve sklepích, kůlnách nebo namačkáni v malých, naprosto nevyhovujících prostorách. Daleko hůř na tom byli ti, kteří neměli ke komu jít. Ti byli odkázáni na pomoc státu, různých organizací a dobrovolníků. V Praze se této funkce ujal Československý červený kříž, Československá obec sokolská, Svaz svobody, Republikanische Wehr, Péče o mládež, Orel, Svaz dobrovolných sester, Svaz DTJČ, Solidarita, České srdce, Skaut a některé německé a židovské organizace. Vláda postupně uvolňovala finanční prostředky na stravu, bydlení, hygienu a zdravotní péči o uprchlíky. Ministerstvo vnitra pověřilo Výbor pro pomoc uprchlíkům organizováním veřejné sbírky. Na jeho konto posílali finanční příspěvky různé organizace i jednotliví občané, nemálo prostředků přišlo také od zahraničních dárců. Začátkem prosince 1938 přišlo na tento účet, ze kterého se průběžně hradila nejnutnější pomoc uprchlíkům, již více než 3 130 000 korun. Později byl vytvořen ještě Československý spolek pro péči o uprchlíky a v listopadu 1938 ještě Ústav pro péči o uprchlíky při ministerstvu sociální a zdravotní správy. Péče o takto postižené občany, jejímž hlavním cílem bylo vytvořit podmínky pro jejich začlenění do samostatného života, doznívala ještě po vzniku protektorátu.
Údaje o celkovém počtu osob uprchlých a vyhnaných z našeho pohraničí se různí, což je způsobeno metodikou výpočtu a různým využitím dostupných pramenných podkladů. Z práce sekretáře Ústavu pro péči o uprchlíky Jaroslava Šímy vyplývá, že k 1. červenci 1939 bylo evidováno 171 401 uprchlíků z území odstoupeného Německu (z toho 141 037 Čechů, 18 673 Židů, 10 496 Němců a 1 198 příslušníků jiných národností), 19 560 osob z území okupovaného Polskem, z Maďarska včetně Podkarpatské Rusi uprchlo 11 625 a ze Slovenska přišlo 8228 osob. Z hlediska profesního statutu se jednalo o dělníky, zemědělce, podnikatele, živnostníky, lékaře, právníky, příslušníky inteligence apod. V této statistice nejsou však zahrnuti aktivní státní zaměstnanci (příslušníci policie, finanční stráže, celníci, vojáci a další státní úředníci a zaměstnanci). Jejich počet činil asi 50 000 osob. Odhaduje se, že včetně jejich rodinných příslušníků to bylo přibližně 150 000 lidí. Když tato čísla sečteme, dojdeme k závěru, že nejsou přehnané odhady, které hovoří o přibližně 370 000 lidech, kteří museli opustit své domovy v našem pohraničí. Tento odhad podporuje i srovnání počtu Čechů v těchto pohraničních oblastech při sčítání v roce 1930 (zhruba 800 000 lidí) a počtu evidovaných Čechů v Říšské župě Sudety v květnu 1939 (291 000 osob). Počet Čechů v odtržených územích, která se stala součástí žup Dolní Dunaj, Horní Dunaj, Dolní Bavorsko – Horní Falc byl asi 28 000, z Těšínska, které zabralo Polsko, jich uteklo asi 30 000. Toto srovnání naopak hovoří ve prospěch názoru, že odhad 350 000 uprchlých a vyhnaných je spíše podhodnocený. Lze tedy jednoznačně odmítnout jako nepravdivé a zavádějící tvrzení některých představitelů sudetoněmeckých vysídleneckých organizací, že z českého, moravského a slezského pohraničí odešli (většinou se uvádí, že spořádaně) jen čeští úředníci, kteří tam byli posláni československou vládou až po roce 1918.
Za minulého režimu byly tyto události zamlčovány nebo přinejmenším opomíjeny. Je překvapující, že i dnes se kromě několika nepříliš propagovaných publikací o této kapitole našich dějin spíše mlčí. Naproti tomu se v médiích hojně prezentuje odsun Němců po druhé světové válce a jejich utrpení. Připomínání událostí, které předcházely druhé světové válce a osudů lidí postižených projevy vypjatého německého nacionalismu a nenávisti v našem pohraničí by jistě přispělo ke skutečně objektivnímu pohledu na toto období naší historie, na pochopení příčin a následků na časové ose dějin. Pamětní deska věnovaná Čechům, Židům a protinacisticky smýšlejícím Němcům k tomu může být malým příspěvkem.
Jaká byla národnostní situace v našem odtrženém pohraničí? Jednou z mála prací, které se tímto tématem zabývají, je kniha historika PhDr. Jana Bendy Ph.D., nazvaná Útěky a vyhánění z pohraničí českých zemí 1938 – 1939, kterou vydalo Nakladatelství Karolinum, Univerzity Karlovy v Praze. Z ní také uvádíme několik následujících informací. Podle sčítání obyvatel v roce 1930, žilo na tomto území (včetně Těšínska, které zabralo Polsko), více než 800 tisíc Čechů. Od poloviny třicátých let, v souvislosti s nástupem nacizmu v Německu, se stále výrazněji mezi většinou místních Němců začínala projevovat konfrontační politika, která měla různé podoby. Její projevy markantně zesílily v průběhu roku 1938. Blíže se zmiňují níže v popisu tří uprchlických vln. Neopominutelnou roli sehrály zvláště po okupaci odstoupeného území perzekuční akty nového režimu a samotná nacistická okupační politika, založená na národnostní nesnášenlivosti, která neuznávala jakákoliv menšinová práva českého a židovského národa.
První vlna útěků přišla v květnu 1938, kdy zesílila konfrontační politika henleinovců. Vedle provokativních průvodů a manifestací s pištci a bubeníky, doprovázených projevy vypjatého nacionalismu, to byly také útoky na Čechy, Židy a německé antifašisty v podobě bití školáků, rvaček, hádek, urážek, výhrůžek pověšením, rozbíjení oken, přepady apod. Prudce vzrůstala antisemitská nálada. Nejvíce se projevovala například v Chebu, Falknově (Sokolov), Frývaldově (Jeseník), Opavě, Krumlově, Čisté, Varnsdorfu nebo Chomutově. Židovští obchodníci, živnostníci nebo příslušníci svobodných povolání byli bojkotováni. Před jejich obchody stáli henleinovci a zapisovali si jména lidí, kteří do nich chodí nakupovat. Bojkotovány byly například také obchody firmy Baťa, na mnoha místech byly ničeny její reklamy, nebo rozbíjeny výkladní skříně. V žateckých kavárnách byly provokativně zpívány nacistické písně. V této první vlně odešli především zámožnější Židé, kteří měli oprávněné obavy o svoji bezpečnost a současně ztráceli podmínky pro své podnikání nebo pracovní uplatnění.
Druhá vlna přišla bezprostředně po Hitlerově projevu 12. září 1938 na sjezdu nacistické strany v Norimberku, ve kterém hrozil vojenským vpádem do Československa. Na ten ještě téhož dne reagovali henleinovci eskalací násilí, především útoky proti četnickým stanicím, celnicím, státním úřadům a také přímo proti Čechům, Židům a německým antifašistům. Jejich obchody a živnosti byly mnohde vymláceny a vyrabovány. Excesy byly zaznamenány na 70 místech republiky. Nejzávažnější byly útoky proti četnickým stanicím na Falknovsku (Sokolovsku), v Haberspirku (Habartově), Schwaderbachu (Bublavě) a Gössengrünu (Krajkové). Ordneři byli vyzbrojeni pistolemi a puškami německého původu. Bylo mnoho mrtvých a zraněných. Češi, Židé a němečtí antifašisté byli na mnoha místech vyháněni z bytů a domů, byli týráni, ponižováni, biti a bylo jim vyhrožováno násilím, pokud neodejdou. V místech v blízkosti státní hranice byly tyto osoby zavlékány do Německa (k 30. září 1938 je uváděno 734 zavlečených osob). Tyto události vyvolaly další vlnu útěků ohrožených lidí do vnitrozemí. Situace se poněkud zklidnila poté, co československá vláda vyhlásila v nejkritičtěji postižených oblastech výjimečný stav a poslala tam armádu. Proud uprchlíků se ale nezastavil.
Třetí vlna útěků přišla bezprostředně po podepsání mnichovské dohody, kdy henleinovci a jejich bojůvky (ordneři a jednotky Freikorpsu) ztratili už jakékoli zábrany. Jásot a nadšení většiny tzv. sudetských Němců z připojení k Říši doprovázelo pronásledování a teror proti nepřátelům nového režimu a snahy vyrovnat si účty s někdejšími protivníky – tedy s Čechy, Židy a německými antifašisty. Jeden z funkcionářů Sokola později vypověděl: „Přijeli jsme do Chabařovic a tam nastala ta hrůza. Tisíce lidí, Němců, muži i ženy plivali, bili. Řev to byl, soudný den. Zabte ho, špion, oběste ho, dejte nám jej, odsoudíme ho, postavte ho ke zdi, lotr, vrah, voni nás Němce tady zrazovali, utiskovali, dětem chléb užírali, utlučte tu pakáž, hlavami chtěli celé náměstí vydláždit. Byli to pouze zdejší civilisté ….“ Jinde museli Češi, němečtí antifašisté a někde i Židé za posměchu tzv. sudetských Němců odstraňovat české nápisy, zametat ulice, čistit kanály a uklízet záchody. Místně se násilí nevyhnulo ani ženám a dětem. Byly týrány, bity a například v Želechovicích v okrese Šumperk byly dvě Češky znásilněny. Antifašistickým Němcům, kteří předtím vystupovali na obranu republiky, bylo nadáváno do českých pacholků, zrádců národa, rudých sviní a přátel Židů. Vedle bití a dalšího násilí byli zatýkáni a zavlékáni do Německa. Většina z nich skončila ve vězení nebo v koncentračních táborech, jen do Dachau jich bylo tehdy odvlečeno 2 500. Zatýkání se nevyhnulo ani některým Čechům. Na řadě míst, například na Českokrumlovsku byli Češi ordnery hnáni až na novou hranici stanovenou mnichovskou dohodou a bylo jim vyhrožováno, že pokud se vrátí do svého domova, budou zastřeleni. Podle zprávy z Jablonecka si vyhnanci nesměli sebou vzít nic, kromě nejnutnějších věcí. Jinde, například ve Vrběticích, Holýšově, Maštířovicích, Horní Dobrouči na Ústeckoorlicku, Včelné a Buku na Chodsku a dalších místech vyhrožovali ztýraným Čechům, že pokud se nevystěhují, bude „to ještě horší“, nebo hrozili přímo fyzickou likvidací. Ve Znojmě byly všechny české domy pomalovány nápisy Tschechisches Schwein, Böser Hund. V Českém Krumlově bylo vydrancováno a zapáleno nádraží a některé domy v české čtvrti. Není divu, že za této situace mnozí Češi, Židé a protinacisticky angažovaní Němci pod vlivem jednoho nebo více výše zmíněných důvodů sbalili to nejnutnější a snažili se uprchnout do vnitrozemí.
Na odstoupeném území začaly brzy platit jiné zákony, jež ztěžovaly běžný život Čechů, německých antifašistů a Židů, a vedly k omezení jejich práv a izolaci. Patřily k nim likvidace jejich spolků, zákaz používání češtiny jako úředního jazyka, odstranění českých nápisů a rozpuštění všech demokratických politických stran. Kulturní život Čechů omezovala neexistence českého tisku a nakladatelství a uzavření většiny knihoven. Restrikce se dotkly dalších aktivit českých a židovských obyvatel, jako byly zábavy, plesy, divadelní představení, či fotbalová klání. Českému obyvatelstvu byl znemožněn podíl na správě a samosprávě i v čistě českých vesnicích. Také české školství bylo těžce poškozeno, docházelo k přímému rušení řady škol. Neopominutelnou roli ve snaze odstranit židovské obyvatelstvo z Říše sehrála tzv. křišťálová noc, se kterou byla spojena řada útoků a perzekuční aktů vůči tomuto obyvatelstvu. V duchu nacistické teorie o krvi a půdě se zcela konkrétně projevoval tlak na získání dosavadní ho českého a židovského pozemkového majetku prostřednictvím institutu tzv. nucené správy. Likvidace existenční základny (ztráta zaměstnání, bojkot) spolu s politickou perzekucí (vězení) v řadě případů tak Čechům, německým antifašistům a Židům nabízely jediné východisko a to útěk.
Většina utečenců směřovala vlaky, automobily, koňskými povozy nebo pěšky do Prahy a dalších měst ve vnitrozemí. Zatímco v první vlně utečenců byli především movitější lidé, většinou Židé – podnikatelé, obchodníci, živnostníci, lékaři, právníci, kteří měli vlastní prostředky, aby si zajistili střechu nad hlavou a obživu, druhá a třetí vlna se už týkala všech sociálních vrstev. Většina z nich měla sebou prostředky k přežití několika prvních dní, ale dál už neměli nic. Neměli kde spát, neměli co jíst, neměli prostředky na zajištění základních životních potřeb. Samozřejmě lépe na tom byli lidé, kteří měli ve vnitrozemí příbuzné, pokud měli byt nebo dům, kde jim mohli poskytnout přístřeší. Ale i tak, často přebývali ve sklepích, kůlnách nebo namačkáni v malých, naprosto nevyhovujících prostorách. Daleko hůř na tom byli ti, kteří neměli ke komu jít. Ti byli odkázáni na pomoc státu, různých organizací a dobrovolníků. V Praze se této funkce ujal Československý červený kříž, Československá obec sokolská, Svaz svobody, Republikanische Wehr, Péče o mládež, Orel, Svaz dobrovolných sester, Svaz DTJČ, Solidarita, České srdce, Skaut a některé německé a židovské organizace. Vláda postupně uvolňovala finanční prostředky na stravu, bydlení, hygienu a zdravotní péči o uprchlíky. Ministerstvo vnitra pověřilo Výbor pro pomoc uprchlíkům organizováním veřejné sbírky. Na jeho konto posílali finanční příspěvky různé organizace i jednotliví občané, nemálo prostředků přišlo také od zahraničních dárců. Začátkem prosince 1938 přišlo na tento účet, ze kterého se průběžně hradila nejnutnější pomoc uprchlíkům, již více než 3 130 000 korun. Později byl vytvořen ještě Československý spolek pro péči o uprchlíky a v listopadu 1938 ještě Ústav pro péči o uprchlíky při ministerstvu sociální a zdravotní správy. Péče o takto postižené občany, jejímž hlavním cílem bylo vytvořit podmínky pro jejich začlenění do samostatného života, doznívala ještě po vzniku protektorátu.
Údaje o celkovém počtu osob uprchlých a vyhnaných z našeho pohraničí se různí, což je způsobeno metodikou výpočtu a různým využitím dostupných pramenných podkladů. Z práce sekretáře Ústavu pro péči o uprchlíky Jaroslava Šímy vyplývá, že k 1. červenci 1939 bylo evidováno 171 401 uprchlíků z území odstoupeného Německu (z toho 141 037 Čechů, 18 673 Židů, 10 496 Němců a 1 198 příslušníků jiných národností), 19 560 osob z území okupovaného Polskem, z Maďarska včetně Podkarpatské Rusi uprchlo 11 625 a ze Slovenska přišlo 8228 osob. Z hlediska profesního statutu se jednalo o dělníky, zemědělce, podnikatele, živnostníky, lékaře, právníky, příslušníky inteligence apod. V této statistice nejsou však zahrnuti aktivní státní zaměstnanci (příslušníci policie, finanční stráže, celníci, vojáci a další státní úředníci a zaměstnanci). Jejich počet činil asi 50 000 osob. Odhaduje se, že včetně jejich rodinných příslušníků to bylo přibližně 150 000 lidí. Když tato čísla sečteme, dojdeme k závěru, že nejsou přehnané odhady, které hovoří o přibližně 370 000 lidech, kteří museli opustit své domovy v našem pohraničí. Tento odhad podporuje i srovnání počtu Čechů v těchto pohraničních oblastech při sčítání v roce 1930 (zhruba 800 000 lidí) a počtu evidovaných Čechů v Říšské župě Sudety v květnu 1939 (291 000 osob). Počet Čechů v odtržených územích, která se stala součástí žup Dolní Dunaj, Horní Dunaj, Dolní Bavorsko – Horní Falc byl asi 28 000, z Těšínska, které zabralo Polsko, jich uteklo asi 30 000. Toto srovnání naopak hovoří ve prospěch názoru, že odhad 350 000 uprchlých a vyhnaných je spíše podhodnocený. Lze tedy jednoznačně odmítnout jako nepravdivé a zavádějící tvrzení některých představitelů sudetoněmeckých vysídleneckých organizací, že z českého, moravského a slezského pohraničí odešli (většinou se uvádí, že spořádaně) jen čeští úředníci, kteří tam byli posláni československou vládou až po roce 1918.
Za minulého režimu byly tyto události zamlčovány nebo přinejmenším opomíjeny. Je překvapující, že i dnes se kromě několika nepříliš propagovaných publikací o této kapitole našich dějin spíše mlčí. Naproti tomu se v médiích hojně prezentuje odsun Němců po druhé světové válce a jejich utrpení. Připomínání událostí, které předcházely druhé světové válce a osudů lidí postižených projevy vypjatého německého nacionalismu a nenávisti v našem pohraničí by jistě přispělo ke skutečně objektivnímu pohledu na toto období naší historie, na pochopení příčin a následků na časové ose dějin. Pamětní deska věnovaná Čechům, Židům a protinacisticky smýšlejícím Němcům k tomu může být malým příspěvkem.
