Seliger Gemeinde

německá vlajka

SG Symbol (2) (1)

 Stanovisko Seliger Gemeinde k myšlence odhalení pamětní desky

 

Seliger Gemeinde, organizace se sídlem ve Spolkové republice Německo, sdružující německé sociální demokraty z předválečného Československa, nám poskytla následující články z tehdejších německých novin, vzpomínky pamětníků a fotografie z protinacistických shromáždění v pohraničí.

 

 

Nordböhmischer Volksbote (Severočesný posel) 17. 9. 1938

U uprchlíků v Praze

Na Masarykově nádraží

Když už byly obsazeny všechny ubytovny a přitom na schodech nádražních budov seděly ještě stovky uprchlíků s ranci a batohy a přijížděli nové a nové vlaky s dalšími lidmi, tak došlo k tomu, že se šatny Masarykova nádraží proměnily v provizorní hromadné ubytování.

Tehdy v nočních středečních hodinách vyrazil v ledovém větru smutný vlak z tramvajové zastávky nahoru ke stadionu: Jeli v něm ženy s dětmi na rukách, s dalšími na kolenou, muži s těžkými náklady a také staří a nemocní. Přicházely stále nové zástupy. A všichni byli klidní, vážní a vyrovnaní, unavení starostmi. Jeli vstříc nové vlasti.

Sestry z Červeného kříže, městští úředníci, dobrovolníci, ti všichni byli připraveni pomoci. Nic nebylo předem domluveno nebo organizováno, ale všechno fungovalo jako hodinový strojek. Každý pomohl tam, kde to bylo potřeba, a brzy byli všichni ubytováni, každý na svém místě. Potom se rozdělovaly pytle slámy a deky a zdálo se, že je vše v pořádku. Mezitím bylo třeba zavést nemocné k lékařům, utišit plačící děti, utěšit zoufalé ženy. I to se podařilo a první noc bylo skoro vše vyřešené.

Především byli všichni tihle lidé ještě omráčeni tím neštěstím, které je potkalo. Zvláště lidé z oblasti Chebu neustále vyprávěli, jak je vyhnali z pracovišť, protože příslušníci té druhé politické strany už nechtěli pracovat s rudými, jak jim vysvětlili. „Jen si pomyslete: Němec proti Němci“, to všichni opakovali, v každé skupině. „Zpívali nám satirické písně o tom, že musíme emigrovat. Ještě ta nejmírnější z nich byla: „Musím pryč ze štatlu“. Němci nás vyhnali z naší země, sebrali nám práci.“ Toto nejvíc nechápali, leželo to na nich na všech jako těžká noční můra.

Jednu ženu to potkalo se čtvrnáctidenním dítětem, další měla u sebe šestitýdenní děťátko a pak tady byly další různě staré děti. Ty děti nevěděly, co se jim stalo, hrály si spolu, chutnalo jim jídlo, které dostaly, měly dobrou náladu. Jen jeden plachý pohled vrhly na dospělé, kteří se tak upřímně snažili dopřát jim, co jenom půjde.

Mluvím s ženami. Jsou nekonečně vděčné, když jim někdo věnuje milé slovo, hned jsou připravené na všechno odpovědět. Když tak člověk promluví i k jejich dětem a dá jim k tomu ještě kousek čokolády, tak vykouzlí šťastný úsměv na těch utrápených tvářích. Všichni chtějí vědět, co se to ve světě stalo, a všichni se pořád ptají: „Musí dojít k válce? Má být naše krásná vlast ještě k tomu zpustošena? Nechceme válku.“

Všichni mají blíže k pláči než ke smíchu. Ale jsou bezmezně stateční. Během upřímných hovorů stojí na svých místech před pytli se slámou. Když se jedna mladší žena rozplakala, ostatní tam hned byly pro ni, aby ji utěšily. Jsou všichni jako jedna velká rodina.

Dojemná vděčnosti těchto pronásledovaných a mučených lidí se ukazuje na malých příkladech.

Křečovitě se snaží mluvit česky, dokonce na německy položené otázky odpovídají v češtině. Do té míry, jak to jenom jde. Ba i děti se o to snaží. Nějakou dobu jsem se věnovala skupině dětí, aby se jejich rodiče mohly v klidu postarat o spacáky a další své věci. Když jsem chtěla svoje zlatíčka zase podělit, začaly si mezi sebou šuškat a vystrčili jednoho chlapce, ten si rozpačitě sundal čepici, ale nic neřekl. A tu se ozval ze středu hloučku drzý dívčí hlásek: „S tímhle chlapcem před vámi můžete mluvit česky, bude nám překládat.“ Ale nikomu se neulevilo víc, než tomu malému tlumočníkovi, když jsem ho jeho služby zprostila.

Tam venku nejsou žádné jazykové rozdíly: Je tam jen dobrá vůle a činy lásky k bližnímu v praxi. Český pracovník, který vykládá před nádražím z náklaďáku zavazadla, má pro každého vtípek, který, ač může být hrubozrný, vykouzlí krásný úsvěv na ustaraných tvářích. Sestry přidávají ruku k dílu, kde je třeba. Žádná práce pro ně není příliš a kde dochází slova, tam dokazují činy vděčnost a důvěru.

Chodila jsem od skupiny ke skupině a všech jsem se ptala, zda nemají zvláštní přání, především pak co jejich zdravotní stav a zvlášť nutné věci. Nikdo nevyjádřil za sebe ani nejmenší přání. Pouze matky malých dětí se ptaly, zda by mohly večer dostat pro děti mléko. Jedné jsem na to řekla: „Ano a dostanete také najíst. Vypadáte, jako byste to nutně potřebovala.“ „Také jsem dva dny nejedla“, zněla její klidná odpověď. „Mám starost jen o ty děti.“

Ženám s kojenci připadalo nejtěžší, že o ně nemohly pořádně pečovat, nemohly je udržovat čisté, tak jak byly zvyklé a jak to děti potřebují. Pořád dokola se bázlivě ptaly: „Nestane se malému nic?“

Všichni, kdo našli na stadionu ubytování, znají život jen z té nejtěžší a nejdrsnější stránky. Život byl pro ně vždy totéž co boj a strádání. Teď jsou navíc ještě bezdomovci. Ale přesto neztratili víru v lidi, ve svobodu ani ve spravedlnost. Pro tu víru dnes trpí osudem mučedníků: tiše a bez naříkání snášejí i tento úděl.

Když ale vyjádří nějaké přání, pak je to toto: „Buďte i vy vytrvalí. Služte i vy dobré věci všemi svými silami! Pokračujte i vy v boji, dokud nebude člověk opravdu svobodný!“

 

Protinacistické prvomájové shromáždění německých sociálních demokratů v roce 1938 v Děčíně Podmoklech

Protinacistické prvomájové shromáždění německých sociálních demokratů v roce 1938 v Děčíně Podmoklech

 


 

Deník Německé sociálně demokratické strany dělnické „Nordböhmischer Volksbote“ (Severočeský posel) píše o situaci v domově pro uprchlíky v Praze-Vysočanech. Uprchlíci z Kraslic, Hazlova, Slapan, Hraničné a Abertam svědčí o výtržnostech příznivců Sudetoněmecké strany Konrada Henleina.  

 

Nordböhmischer Volksbote 18. září 1938

Ve vysočanském uprchlickém táboře

680 lidí, kteří uprchli před smrtí, před týráním, před vyhrůžkami. 680 lidí, kteří byli hordami pučistů donuceni opustit svůj osobní majetek, svůj dobytek i obydlí. 680 lidí – více než půl tisícovky a přesto jen malý zlomek uprchlíků přes hranice – žije již den nebo dva, někteří teprve pár hodin, v azylové noclehárně Červeného kříže ve Vysočanech. Tato noclehárna nemá nic společného s tou, o které psal Gorkij v Na dně. Je to velký, světlý dům s velkými, světlými a zvláště pak čistými místnostmi. Jsou jedna vedle druhé. A jedna vedlé druhé v nich stojí vedle sebe postele s bílým povlečením a teplými dekami. Tady bydlí každý, kdo dorazil z Kraslic; támhle jsou Perninští, tady Chebané, zde lidé z Hraničné, z Aše, z Karlových Varů. Sousedi bydlí u sousedů, člověk vy mohl skoro říct: ve vesnických komunitách. A každá vesnice vybrala delegáta, který své lidi zastupuje v takzvané „Radě“ a při komunikaci s úřady. Stížnosti delegát nevyřizuje. Ale čas od času ho uprchlíci srdečně prosí: „Vyřiďte naše vřelé, upřímné díky! Neboť to, co se nám tu stalo, jak se nám dostalo v každém ohledu pomoci, to hraničí s nepochopitelným zázrakem. Nejvyšší znamení lidské, nadstranické a nadnárodní solidarity!“

A potom vyprávěli, ženy a děti a jednotliví muži, kteří se nemohli udržet. A tváře, které se sotva uklidnily, byly zase vzrušené a plné života:

„Jsem z Hazlova u Aše. Už v pondělí jsme věděli, že FS („Dobrovolná sebeobrana“) a další henleinovci plánují puč. V úterý ráno vytáhli vlajky s hákovými kříži, dělali rámus a nepokoje a ohrožovali nás.“

„Já“, přerušuje hovořící ženu nějaký pán, „jsem sem právě dorazil. Ve středu večer jsem byl na nádraží v Chebu. Mezi třičtvrtě na sedmou a osmou došlo k přestřelce v hotelu Welzl. Nádraží, kde nás čekalo na transport přibližně 400, bylo zatemněné. Ale kulky ze samopalů nacistů často prolétly nádražní halou. Na ulici leželo už šest mrtvých; jeden český četník, jeden zaměstnanec nádraží, jedna žena a ještě tři civilisté. Obrněné vozy a tanky pak konečně nastolily klid. A nás socialistické uprchlíky chránilo četnictvo. Konečně jsme mohli vycestovat. ČSD nás přepravily zdarma. A už v úterý o půlnoci měly pro nás uprchlíky přistavený zvláštní vlak.“

„Ve Slapanech, to je hned u hranice“ vypráví muž v uniformě, „jsme byli čtyři sociální demokraté oproti zhruba 52 henleinovcům. Pořád se nám vyhrožovalo smrtí. Ukazovali nám stromy, na které nás pověsí, až „přijde ten den“. Přesto jsme tam prováděli pohotovostní službu. V úterý, když začaly v Chebu nepokoje, zastavila továrna, která patřila říšskému Němci Ing. Sommerovi, práci. Měl jsem za úkol pozorovat, co se děje v blízkosti továrny. Byl jsem však odhalen, obklíčili mě a hrozili mi: „Zabte ho, psa, oddělejte ho!“, řvali. Stál jsem se zdviženou pěstí. Pak přišli dva ordneři FS, Pöperl a Börsch, a honili mě v kamenitém terénu: „Teď chcípneš, šmejde!“ Měl jsem ale náskok a ani ordneři, ani kameny, které po mě házeli, mě nedohnali. Na nábřeží jsem našel policisty, kteří mi poskytli ochranu. S policejní a vojenskou ochranou jsem šel domů, vyzvednout syna a ženu. Manželka je už 16 týdnů nemocná. Musela uprchnout přímo z postele. Ale já se zítra nebo pozítří vrátím zpět a když to bude muset být, pak budu bojovat. Jsem zástupce obce, funkcionář strany a člen RW (Republikánské obrany).

„A ještě jsem si vzpomněl“, dodává, „když se objevila armáda, tak vyhlásil továrník Sommer poplach hasičů, jejichž byl také velitelem, a poslal je s hákovými kříži na rukou převzít kontrolu nad nádražím.“

„V Kraslicích a v Chebu visely vlajky s hákovým křížem na většině domů a dokonce i na státní škole. V Chebu zničili ceduli s nápisem „Masarykovo náměstí“ a nalepili místo ní plakát s nápisem „Náměstí Adolfa Hitlera“.“

„Strhli státní znak a rozdupali ho.“

V Hraničné a v celém okolí pobíhaly hnědé a černé uniformy skutečných SA a SS, byly jich plné ulice. Můj muž je poštovní úředník, Čech, sociální demokrat. Na něj a na mě byli obzvláště ostří. Tajně jsme se synem odešli do Kraslic. Tam jsme přenocovali na prknech lidového domu. Neměli jsme vůbec žádné peníze ani žádný průkaz a když jsem prosila okresního hejtmana o pomoc, tak mě odmítnul.“

„Jeden soudruh z Abertam chtěl jít v úterý ve 3 hodiny v noci domů. Přepadlo ho něco mezi 25 a 30 lidmi, zbili ho a postřelili. Byl u toho nacistický lékař, který ho sám nejprve zbil, potom svázal a dotáhl k úřadovně sudetoněmecké strany (SdP).  Ačkoli byl těžce raněný, vyskočil v nestřeženém okamžiku z okna z druhého patra. Našli ho vojáci a tak byl zachráněn.“

Pálí oči soudruhů, třesou se jejich hlasy. A další a další uprchlíci se tlačí ke skupině, nabízejíce nová svědectví. Pak přichází delegát a volá: „Vstávat k jídlu!“

Podává se hovězí polévka, rýže a guláš. Jídlo je znamenitě připravené, vařené v podivuhodně velkých kotlích. Porce jsou více než dostatečné. Kdo by měl přesto málo, dostane přidáno, kolik si jen přeje.

„Když člověk vidí jedno a druhé, ten boj tam venku a ten blahobyt tady, nemusí se pak stydět za to, co se nám Němcům stalo?“ ptá se jeden soudruh.

U stolu se čtou nahlas nějaké dopisy. „Hraničná je skoro prázdná. Kraslice taky. V Bublavě řvou zvířata ve stájích hlady. Ale my, my kdo jsme tady venku, my vytrváme. Buďte bez obav. Jsme teď vojáky republiky a budeme neoblomně a věrně plnit svou povinnost – až do smrti!“

Tisíce protinacisticky smýšlejících Němců se sešly 1. května 1938 také v Krnově

Tisíce protinacisticky smýšlejících Němců se sešly 1. května 1938 také v Krnově

 


 

 

Doreen Warriner, Die tapferen Frauen von Prag (statečné pražské ženy), Sudeten-Jahrbuch 1969.

 

V ročence Sudeten-Jahrbuch vzpomíná Doreen Warriner na události v Praze v březnu 1939 a na osud rodin německých sociálních demokratů, kteří uprchli před a po Mnichovské dohodě do Prahy, kde spousta z nich žila na Masarykově nádraží. Warriner pracovala pro velvyslanectví Spojeného Království a pomáhala do dubna 1939 politickým uprchlíkům před nacismem.

Výňatky:

Mezi novým rokem a 15. březnem 1939 žili sudetoněmečtí uprchlíci v Praze jako na ledové kře. Každou chvíli se mohla půda pod jejich nohama rozlomit. Dlouho čekali na víza, která by jim zajistila bezpečí. Od začátku února do začátku března mohli být alespoň ti nejohroženější mužové posláni do zahraničí. Stovky žen a dětí však zůstaly v nebezpečí a nejistotě.

V brzkých ranních hodinách 16. března dorazily dvě vyčerpané ženy z nádraží na britské vyslanectví, prodraly se davem na dvoře a přišly do mého pokoje. … Došla jsem s nimi na Masarykovo nádraží. A tam jsme, nacpaní v čekárně třetí třídy po celém dnu a noci bez jídla, nalezly zhruba třicet žen a patnáct dětí zemdlelých hlady, nedostatkem spánku a strašlivou obavou: co teď, kam?…

Tak jsem poslala Margaret Douganovou taxíkem do Chuchle, vesnice na Vltavě, skrz kterou jsem jezdila na výlety. Nalézaly se tam prázdninové hotely a my doufaly, že se tam najde místo. …

Když jsme zabočily na malé klidné náměstí, uviděla jsem před sebou sedm taxíků a, aniž bych se zamyslela nad tím, co to bude stát, vzala jsem spontánně celou naši skupinu do aut a hned jsme byly v Chuchli…

Právě když jsem se chystala odejít a vnitřně jsem se ujistila, že jsem těm ženám sehnala útočiště, tak mi někdo řekl, že jsou na Wilsonově nádraží ještě další ženy. Myslela jsem, že snad špatně slyším, hned jsem se ale rozhodla a vyrazila zpět na Wilsonovo nádraží.  A skutečně, našla jsem tam další nešťastnou skupinu třiceti žen, ještě hladovějších, ještě vyčerpanějších, než byla ta první. Co jsem měla dělat, kam jsem je měla vzít?

Po dlouhém hledání jsem našla malý, ošuntělý hotel na Žižkově. Měl sedm podkrovních pokojů, vlastně temných děr, jen opravdu spoře osvětlených.

Měla jsem se postarat o sto sedmdesát žen a dětí, které byly ubytovány v šesti hotelích: tři skupiny v Chuchli, dvě v Praze a jedna v malém hotelu „Hvězda“ v Břevnově.

Zdálo se, že se vše daří. Zhruba sedmdesát žen se dostalo do vlaku a slečna Douganová je doprovázela. Vlak měl každou minutou odjíždět. Rozloučila jsem se a šla k východu z Wilsonova nádraží. Když jsem došla k zábranám, dralo se skrz množství mužů. Vyrazila jsem zpět na nástupiště na našla tam gestapo, jak prohledává vlak.

Konečně 12. dubna, po skoro čtyřech týdnech dlouhého čekání, dal šéf gestapa zvaný „Kriminální krysa“ na vědomí pokyn, podle nějž byl připraven vydat socialistickým ženám výjezdové dokumenty. Požadoval jména a adresy žen. …

V pátek obdržel pan Stopford konečně vydané cestovní pasy. Ovšem pouze pouze polovina žen dostala své pasy zpět, ta druhá polovina pasů se ztratila. V téže době nám byla vydána výjezdová povolení pro všechny ženy a souhlas Anglie s vydáním cestovních dokladů. Všichni si vydechli. …

Osmdesát žen mohlo ihned vycestovat, dalších stodvacet smělo odjet druhý den nebo pozítří. …

Stálo to spoustu práce a organizování cesty, ale konečně jsem se dostala na nádraží. V čekárně, kde bylo odbaveno již tolik transportů, sedělo osmdesát žen v tichém mlčení. …

Vlak směřující v jedenáct hodin do Moravské Ostravy čekal: ženy obdržely zpět své peřiny, které čekaly šest týdnů v úschovně zavazadel,  odtáhly je do vlaku a ten se bez dalších překážek odvalil z nádraží. V pět hodin ráno, po bezesné noci, přejel vlak polskou hranici. …

Na prvního máje dorazily všechny ženy do Londýna, první skupina v malé lodi „Baltrover“ z Gdyně a ta druhá skrz Německo. Po strašidelných týdnech a měsících se konečně shledaly se svými muži.

 Protinacistické zaměření měla také prvomájová demonstrace německých demokratů v Teplicích – Šanově

Protinacistické zaměření měla také prvomájová demonstrace německých demokratů v Teplicích – Šanově

 


 

Sudetoněmečtí uprchlíci v Praze

Severočeský posel lidu, Bodenbach, 16. 9. 1938

Otřesný obrázek, který se už ve střední Evropě nevidí, se naskytl v úterý a ve středu na pražských nádražích a v přilehlých ulicích: Uprchlíci, lidé, z jejichž obličejů ještě mluvil strach, s ubohými zavazadly, se starými kufry, s pytli ve spěchu nacpanými nádobím spolu s oblečením, nebo s balíky spíchnutými z prostěradel. Ve všech místech, kde zuřil nejtvrdší henleinovský teror a kde si dělný lid nemohl být už jist vlastním životem, se ženy s dětmi s těžkým srdcem rozhodovaly k odjezdu. Z těch pár mužů, kteří je doprovázeli, se skoro všichni vrátili zpět.

S velkým díkem všem, kteří tyto uprchlíky přijímali, konstatujeme, že sociální úřady města Prahy, „Červený kříž“, „Solidarita“ a naše „Republikánská stráž“ horlivě spolupracovaly, aby se dokázaly o uprchlíky postarat. Dětský domov Baxa je plně obsazen, v nočním asylu na Vysočanech bylo ubytováno mnoho uprchlíků, další v šatnách Masarykova nádraží. „Červený kříž“ převzal lékařskou péči, město Praha zajistilo stravu.

Avšak nejenom tyto instituce si zaslouží nejvřelejší díky, nýbrž také české pražské obyvatelstvo. Nabídlo ubohým vyhnancům svou soustrast a dokonce i pomocnou ruku. Na mnoha místech jsme mohli pozorovat, jak čeští mužové a ženy zúčastněně přistupovali k sudetoněmeckým pracovnicím a dávali jim peníze, ano, před nádražími se dokonce spontánně objevovaly peněžní sbírky a děti dostávaly sladkosti a ovoce.

„Soukmenovci“ vyhnali německé pracující ženy s jejich dětmi z vlasti! Česká demokracie pomohla vyhnancům!

Během několika hodin se naplnila Hitlerova slova o sudetských Němcích, kteří jsou pronásledováni jako bezbranná zvířata – ale pronásledovateli jsou němečtí národní socialisté! Oběti příslušníků vlastního národa musely vyhledat pomoc v Praze, z rukou české demokracie!

Pražské obyvatelstvo se však během této pomoci vyznamenává. Dokazuje, že existuje demokratická – to znamená čistě lidská – solidarita, která se prokáže v hodině nejvyšší nouze. Vyjadřujeme dík sudetoněmeckých demokratů: Vaši věrní, Vaši k obětem připravení věrní pro náš společný stát!

 

NVB 16.9.38 218 4 sudetendeutsche MKCP

Původní novinový článek

 

 


 

Brücke 15. 7. 1994

Noviny Seliger-Gemeinde „Die Brücke“ (Most) o exkurzi několika členů do České republiky. Jeden programový bod exkurze byl Přitočno u Kladna, kam se dostali vlakem v roce 1938 antifašističtí uprchlíci z Nejdku.

 

Pochod do Přitočna

Po cestě malý autobus znovu zastavil na venkovské cestě u Kladna. Zastavení vyvolalo vzpomínku na podzim roku 1938, kdy Němci utíkali před Němci. Jeden ze dvou uprchlických vlaků z Nejdku do Karlových Varů skončil tehdy na nádraží v Kladně. Odtud dále museli nejdečtí uprchlíci běžet podél silnice do Přitočna, se svými zavazadly i dětmi.

Obyvatelstvo toho místa se o prchlíky dobře postaralo a pečovalo o ně, jak to jen šlo. Ženy musely několik dní pracovat na polích. Více mladých mužů a několik rodin se opakovaně pokusilo dostat se až do Prahy, ale silnice, které do hlavního města vedly, byly zahrazené policií. Přesto se to několika málu podařilo. Probili se přes pole a křoviny, potom do Prahy a pak do Švédska a Anglie.

Pro nejdecké uprchlíky v Přitočně to nicméně znamenalo, že dostali od českých četníků důrazně nařízeno, aby si zase sbalili a běželi zpět na nádraží v Kladně. Tam ještě čekal zvláštní vlak, který musel se svými zoufalými pasažéry odjet zpět do Hitlerovým wehrmachtem obsazených Sudet. Na nádraží v Karlových Varech byli z vlaku vytaženi první muži. Ti zbývající byli, stejně jako muži navrácení českou armádou, „lapeni“ v Nejdku. Někteří prominentní nacisté v městečku textilu a kovovýroby Nejdek je vyzradili gestapu. Nejprve se, jak bylo nařízeno, přihlásili na ohlašovně. Poté byli ihned zatčeni a za jásotu některých nacistů, kteří na to už na náměstí čekali, hnáni k soudu. Odtud vedla cesta ve většině případů do káznice Cvikov a dál do koncentračního tábora Dachau. Teprve následujícího jara se většina z nich vrátila zpět do Nejdku, aby byli okamžitě posláni na nucené práce do Říše nebo aby byli odvedeni do armády.