Z archivních pramenů

Zde přinášíme výňatky z knihy historika PhDr. Jana Bendy Ph.D. Útěky a vyhánění z pohraničí českých zemí 1938 – 1939, které vykreslují situaci v našem pohraničí především v září a říjnu 1938. Knihu vydalo nakladatelství Karolinum, University Karlovy v Praze.

 

            Obecně doba záboru pohraničí představovala pro Čechy, židy i německé antifašisty jedno z nejtěžších období během německé okupace. Jásot a nadšení většiny sudetských Němců z připojení k Říši a sejmutí břemene hrozící války doprovázelo pronásledování a teror „nepřátel nového režimu“. Svůj zážitek z obsazování území popsal pohnutě jeden z uprchlíků z Chabařovic u Ústí nad Labem: „V neděli 10. října ve 12 hodin v poledne oznámily hasičské trubky, že v tuto chvíli přestává být Československo a jest zde Německo. Rozezvučely se ihned zvony, a to bez přestání až do 4 hodin odpoledne, mezitím již byly silnice plné obrněných tanků.“ Vedle rozsáhlé euforie v řadách sudetoněmeckého obyvatelstva se u některých z nich objevily snahy vyrovnat si účty s někdejšími protivníky – ideovými odpůrci NS-režimu – německými komunisty, sociálními demokraty, ale i českým a židovským obyvatelstvem. Vcelku se dá souhlasit s Volkerem Zimmermannem, že velká část místních lidí se chovala zdrženlivě a násilí páchali radikální členové SdP, ordneři a příslušníci SdF. Na druhou stranu na mnoha místech došlo k výtržnostem, kdy byli antifašisté, židé a Češi vystaveni posměchu a pohrdání právě místních obyvatel (nedá se určit rozsah). Dá se předpokládat a některé záznamy to potvrzují, že při srocení davů a obklopení „nepřátel nového režimu“, kdy se stávali terčem opovržení (často byli označeni cedulkami s hanlivými nápisy), došlo i na pohlavky a bití. „Hodili mě do hasičského auta, zdrželi jsme se a přijeli jsme do Chabařovic až o půl desáté a tam nastala ta hrůza. Tisíce lidí, Němců, muži jako ženy plivali, bili. Řev to byl, soudný den. Zabte ho, špion, oběste ho, dejte nám jej, odsoudíme ho, postavte ho ke zdi, lotr, vrah, voni nás Němce tady zrazovali, utiskovali, dětem chléb užírali, utlučte tu pakáž, s hlavami chtěli celé náměstí vydláždit. Byli to pouze zdejší civilisté a ona legie (nejspíš SdF – pozn. J. B.),“ uváděl jeden z funkcionářů Sokola. Německým antifašistům bylo vyčítáno „jejich přisluhovačství a špiclování“ při předchozím „pronásledování Němců“ v republice…

 

Další incidenty byly zaznamenány u lidí, kteří si přišli pro věci do svých domovů. František Lexa, který se vrátil do Loučovic pro nábytek, byl napaden tamějšími dělníky. „Než četnická hlídka přišla, shromáždila se skupina loučovických obyvatel, mezi nimi i dělníci z loučovické továrny bratří Poráků, začala nás tlouci. Ráno nás měla odvézt četnická hlídka, místo toho přišli 4 ordneři, kteří nás vyzvali, abychom okamžitě opustili Loučovice.“ Četnická stanice v Malé Skále se zmiňovala o fyzickém násilí místních žen vůči manželce jednoho ze spolkových pracovníků. „Uprchlík Josef Soldát má v Rychnově u Jablonce nad Nisou domek. Jeho manželka za několik dnů po obsazení německým vojskem odešla k jejich domku, chtíc odstěhovati některé věci. Byla tam však napadena německými ženami, které jí do očí naházely pepř a pak ji ztýraly.“ Uprchlice z Jirkova se také setkala s tvrdým chováním německých žen. Před domem ji neznámá Němka poplivala a křičela: „Ty česká kanálie, teď tě mohu od shora až dolů poplivat, teď můžeš volat tu svoji státní policii, ta ti nepomůže.“ Ostatní ženy se k tomu připojily a nadávaly nejsprostším způsobem do „českých sviní“ „české pakáže“, přičemž se jí vysmívaly.

                Henleinovci nutili své odpůrce čistit studny, zametat ulice, nebo také odstraňovat české nápisy. Ve Smržovce a Velkých Hamrech museli tyto činnosti provádět Češi za posměchu Němců. „Osoby české národnosti musely vykonávati práce pod jejich dohledem (ordnerů – pozn. J. B.), a to odstraňovati veškeré české nápisy a tabulky jak na českých školách, tak označení ulic apod., případně zamazávati takové nápisy za posměchu Němců…  

 Někde se s „odpůrci nového režimu“ zacházelo daleko hůře. Vedle nadávek docházelo i na fyzické inzultace. V Novém Dvoře u Českého Krumlova Češi nuceně pracovali na polích pod dohledem ordnerů, kteří s nimi hrubě zacházeli a plivali po nich. Poměry některých obyvatel Štětí, kteří byli zatčeni, vyhlížely tragicky. „Denně jsou nuceni konat nejhrubší práce. Také Šťastná, ač byla téměř k smrti stlučena, byla dnes viděna ve Štětí, jak na rozkaz ordnerů zametá ulice a vozí povozem bez koní slamníky do ubikací ordnerů a oddílů SS. Beranová byla trýzněna u labského přívozu tím, že musela nositi skříně a velké kusy nábytku na loď.“ V Jirkově byli němečtí sociální demokraté a komunisté, jakož i jejich ženy zfackováni a donuceni čistit ulice a veřejná prostranství. V Teplicích zadržený ústecký starosta Leopold Pölzel (DSAP) byl nejhrubším způsobem potupen, popliván, tlučen a zesměšňován. Ordneři ho ostříhali dohola a donutili čistit klozety a zametat soudní celu, lidovou jídelnu a ulici před městským úřadem v Ústí nad Labem. V důsledku teroru a výslechů se pokusil o sebevraždu. Ve Schwaderbachu (Bublava) byli Henleinovi odpůrci doslovně sehnáni dohromady a potom v kolonách dopraveni na hranice, kde pod dohledem odstraňovali hraniční ploty. Nucené práce se nevyhnuly ani židům. V Prachaticích musel jeden židovský advokát čistit klozety vlastníma rukama.

                Obecně ordneři (FS) prováděli zatýkání, týrání, vyhánění a vyhošťování nepohodlných osob – Čechů, demokratických Němců a židů, páchali domovní prohlídky či sestavovali různé seznamy lidí přistěhovalých do pohraničí po roce 1918, byli k ruce wehrmachtu a gestapu. Podíleli se také jistou dobu na střežení demarkační čáry. Nejaktivnější byli v mezidobí po odchodu československých ozbrojených složek a příchodu německé armády. Jejich činnost se příchodem německých vojenských a bezpečnostních složek nezastavila.

                Při provádění domovních prohlídek, během nichž si často počínali neurvale, zatýkali nepřátele nového režimu a předávali je gestapu nebo je odváděli k výslechu a internaci. Svědkové a informátoři, kteří dodávali podklady pro situační zprávy, viděli v jednání ordnerů především pomstychtivost a nenávist. Z hlášení jednoho z okresních úřadů se dá dovodit, jak bylo hodnocení přiléhavé: „Prohlídky byly vykonány s neobyčejnou bezohledností zejména u místních komunistů, sociálních demokratů a členů českých spolků. V soukromých bytech při výkonu domovních prohlídek byly lidem roztrhány peřiny a peří z nich vyházeno, místním rolníkům bylo smícháno obilí všech druhů.“ V Horní Kalné na Jilemnicku hrozili ženě nepřítomného menšinového funkcionáře, aby okamžitě vydala zbraně, jinak bude zastřelena. „Vyhrožovali jí revolvery a provedli bezohledně domovní prohlídku, která neměla pozitivního výsledku.“

                Přehmaty ordnerů proti sociálním demokratům, komunistům, židům, ale také českým obyvatelům byly velmi ostré a ordneři řadu z nich i tělesně týrali. V Mikulově vyvlekli příslušníky SOS ven z autobusů a za surového bití je vyvedli do budovy okresního úřadu. Ve Vranovské Vsi, Štítarech, Šumvaldě na jižní Moravě terorizovali společně s místními nacisty české obyvatelstvo. Mnoho tamějších Čechů a německých antifašistů bylo ztýráno. Dva Čechy ubili k smrti. Další na následky týrání zemřel v nemocnici. V Šatově byli ztlučeni dokonce všichni Češi (česká učitelka a poštovní posel byli zbiti železnými tyčemi). V obci Nové Mlýny (okr. Hustopeče) zmučili celou rodinu českého mlynáře Vaverky a mlynáře potom odvlekli. V Želechovicích v okrese Šumperk dokonce znásilnili dvě Češky. Mrtvola desátníka Reta, který na následky týrání v Nové Vsi na Domažlicku zemřel, byla vydána československým úřadům až na zákrok anglické mise. Ve Štětí zmučili některé osoby tak, že padaly až do mdlob. V Broumově ztrýznili několik loajálních občanů německé národnosti (bývalé strážníky). Zpolíčkovali také osoby, které odmítaly zdravit zvednutím ruky. Nebyli ušetřeni ani židé. Podle zpráv SoPaDe byli po připojení území biti a „zčásti také zastřeleni“……

                Někteří ordneři spolu s Freikorpsem vyháněli české a židovské obyvatelstvo do republiky. Přesný počet případů není možné uvést, protože řada zpráv toto počínání pouze „zaznamenala“ bez konkrétního rozsahu. Jednalo se pravděpodobně jen o jejich iniciativu, neboť žádný pokyn orgánů NSDAP či SdP ani nařízení státních úřadů, jimiž by organizované vyhánění bylo možno doložit, se nedochovalo. Postup ordnerů popisovala detailně relace pocházející z roudnického okresu. „V několika případech donutili české rodiny k vystěhování a nedovolili jim, kromě nepatrného majetku nic vyvézt. Mezi nimi byli i majitelé větších usedlostí, kteří museli opustiti svoje pole, dobytek a inventář. Bylo jim dokonce zakázáno vrátiti se.“ Poličský hejtman potvrzoval, že ordneři vyháněli obyvatelstvo ze smíšených obcí. „Namnoze je v noci přinutili, aby se v noci vystěhovali, kupř. vdovu Vítovou s dětmi v České Radiměři, obuvníka Štěpánka v Jedlové, dělníka Krejčího v Jedlové atd.“ Deset ordnerů chodilo po obci Vyšné u Českého Krumlova, kde vyhledávali domky českých rodin, které tloukli holemi a vyháněli je do republiky. V Pohořelicích na jižní Moravě vypudili všechny chudáky z chudobince. Čtyři české rodiny z Heřmanic vystěhovali do Milovic nad Bečvou a do Vysoké. Podle zprávy z Jablonecka si vyhnanci nesměli vzít s sebou nic, kromě nejnutnějších věcí. „Museli odejít ihned, poněvadž Němci (tzn. ordneři – pozn. J. B.) chtěli, aby byli dříve pryč, než přijde německé vojsko.

                Vedle vyhánění ordneři prováděli i vyhošťování nepohodlného obyvatelstva, k čemuž neměli na rozdíl od gestapa oprávnění. „Ordneři, ač se tak děje zřejmě proti nařízením německých úřadů dávají různým českým rodinám výpovědi z bytů.“ Ve Vrchbělé, Holýšově, Maštířovicích (okres Dubá) vypovídali české rodiny. Mimoto vyhrožovali násilím i fyzickou likvidací. V Horní Dobrouči na Ústeckoorlicku, Včelné a Buku na Chodsku hrozili ztýraným Čechům, že „jakmile se nevystěhují, bude to prý ještě horší.“ Vůči jakým kategoriím českého obyvatelstva bylo toto násilí nasměrováno, nelze ze situačních zpráv vyčíst. Zimmermann předpokládá národnostní pracovníky, členy Sokola a československé státní zaměstnance. Dá se předpokládat, že rozsah násilí byl širší a týkal se obecně osob, na něž měli ordneři tzv. „spadeno“. Negativistické chování ordnerů mělo i jinou formu, neboť často pronášeli na adresu Čechů, židů a německých antifašistů veřejně různé urážlivé výroky a činili udání na různé politické odpůrce strany SdP. Německé antifašisty častovali nadávkami do „rudých sviní“, „českých pacholků“, „bolševických psů“ a „zrádců národa“. V Nosálově vyhrožovali tamním Čechům, že „s českými lidmi budou krmit prasata“. Mimoto znemožňovali příděly pomoci pro sociálně potřebné Čechy.

                Jak bylo již uvedeno, podíleli se na odstraňování českých nápisů. Obecně bylo odstraňováno vše, co připomínalo minulý režim a sounáležitost s republikou. Ulice a náměstí byly přejmenovány po nacistických pohlavárech. Označovali obchody nálepkami podle národnosti majitele: český, německý a židovský. Kontrolovali také, kdo v obchodech nakupuje, k čemuž zřídili zvláštní hlídky (na řadě míst už existovaly). Ve Znojmě pomalovali všechny české domy hanlivými nápisy Tschechisches Schwein, Böser Hund. V Krnově a Opavě byly na domech německých antifašistů umístěny cedule „Zde bydlí nepřátelé státu a bolševici“. Mimoto zapálili a vydrancovali nádraží a domy v české čtvrti v Českém Krumlově…..

                „V Pusté Polomi okr. Bílovec docházelo k týrání při zatýkání německými policisty. Těhotná pí. Adéla Hruzíková byla kopnuta policistou do břicha s nadávkou „böhmische Hure“. Vlasta Tížková, která přišla prosit za propuštění otce, byla policistou zvednuta za nohy hlavou dolů a kopána. Řídící učitel Uhr byl vyslýchán na četnické stanici, kde byl bit pěstmi do prsou a bylo mu spíláno do blbců a pitomců. Při výslechu, který trval od 11 do 18.30, musil stát v pozoru.“ ……

                Např. po příchodu říšskoněmeckých vojsk byli všichni zaměstnanci bývalých státních podniků (na dráze, na dolech) hromadně propuštěni s tím, že dostali bezplatnou čtyřnedělní dovolenou. Ve Spolku pro chemickou a hutní výrobu v Ústí nad Labem se využilo „technických obtíží“ k tomu, aby o místo přišlo na 200 Čechů a demokratických Němců. V chemické továrně v Sokolově mohli zůstat ti čeští dělníci, které SdP neposuzovala negativně. Ve Znojmě byli dokonce propuštěni čeští učedníci z učení a noví nebyli přijímáni. Společenstvo činilo nátlak i na české mistry, aby i oni české učedníky propouštěli. „Všichni Češi byli z práce propuštěni a jen tam, kde je nevyhnutelně potřebují, kde není jiné náhrady, je ponechali v práci.“ Jak dokazuje tato i následují relace, o práci nepřišli dočasně všichni Češi. „Čeští zaměstnanci jsou bezohledně s okamžitou platností propouštěni, pokud nejde o pracovníky, které nelze dosud nahraditi novými silami německými.“ ….

                Všechny obchody v celém okupovaném pohraničí byly označeny příslušnými nápisy podle majitele jako židovské („Jude“), německé („Deutsche“), či české („Tscheche“). Na Semilsku to byly popisky „Tschechisches Geschäft“ či „Kdo nakupuje u židů, jest nepřítelem Hitlera“. Řada z nich byla dokonce uzavřena (v Žatci se jednalo o 80% českých firem) a místy vykradena. Někde bylo zboží zabaveno a odvezeno na příslušné úřady. U několika českých a židovských obchodů došlo k vytlučení výkladních skříní. V místech, kde majitel zůstal, často ordneři dohlíželi na to, aby tam nikdo z „árijských“ Němců nenakupoval. „Pokud ještě některé české obchody v Českých Velenicích existují a prodává se v nich, stojí před obchodem ordner, který si zapisuje každého, kdo jde do obchodu něco koupiti, případně zrazuje kupujícího, aby do obchodu nechodil. Tím chtějí docílit, aby Češi byli nuceni se z Českých Velenic odstěhovat.“ Většina situačních zpráv hovořila v tomto směru o cíleném bojkotu českých podnikatelů. „Zde dlužno uvésti, že čeští živnostníci jsou bezvýjimečně bojkotování.“ V Broumově byly dokonce v továrnách a na budově školy vyvěšeny vyhlášky přímo vyzývající obyvatelstvo k bojkotování všech českých obchodů a některých židovských německých firem. V Českém Krumlově byl zřízen tzv. Wirtschaftsamt, který provedl v židovských a českých firmách inventuru a poté do nich dosadil správce, kteří řídili provoz a odváděli mu denní tržbu, načež obdrželi potvrzení a nikoli prostředky k obratu.

                Dalším aspektem ztěžování existence českého a židovského obyvatelstva se stalo odpírání prodeje poživatin. Ve Znojmě a Šumicích na jižní Moravě si lidé stěžovali, že jim němečtí obchodníci nechtěli nic prodat. „Ve Štětí je osobám české národnosti odpírán německým obyvatelstvem koupě a prodej životních potřeb.“ Situační zprávy zachytily jednotlivé aspekty zhoršování existenční situace českého, židovského a německého antifašistického obyvatelstva. Přední představitel SdP a pozdější německý státní ministr pro Čechy a Moravu K. H. Frank vypověděl po válce, že právě zatýkáním „levicově orientovaných“ Čechů a židů, které udávaly nižší stranické orgány, a tím, že byly drancovány a ničeny české a židovské obchody, mělo být dosaženo „očištění“ území od těchto lidí. I proto počet uprchlíků do republiky kontinuálně rostl…..

     Zprávy o náladě obyvatelstva umožňují analyzovat celkový přístup tamějších úřadů a tendence ve vztahu k české menšině. Na jedné straně popisují vcelku korektní přístup říšskoněmeckých orgánů vůči českému obyvatelstvu, místy s dovětkem o přehlížení a jisté toleranci k tvrdému jednání ordnerských složek, členů SdP, či úředníků samosprávy, na druhé straně líčí již zmíněný negativní a útočný postoj ordnerů, členů SdP, gestapa apod. Z hlediska konkrétních aktů potom tyto relace registrují propouštění z práce, vypovídání osob, týrání, vyhánění a vyhrožování. Znesnadňování existence považují za způsob, který má přimět české a židovské obyvatele, aby se z území vystěhovali. Případy jsou popisovány v celém okupovaném pohraničí. Nejednalo se jen o individuální a místní specifika.……

                Co se týče vzájemného poměru obyvatelstva a říšskoněmeckých úřadů byl povětšinou charakterizován jako korektní, přísný či uspokojivý na rozdíl od vztahu místních orgánů, německých učitelů, gestapa či ordnerů. „Úřady vojenské a civilní chovají se k českému občanstvu korektně, kdežto Gestapo a místní ordneři nepřátelsky.“ …

                Jeden ze členů delimitační komise popsal charakteristický výrok českokrumlovského landráta dr. Niemeiera, který zmínil při schůzce na hraniční čáře 20. prosince 1938, kdy měl prohlásit: „Chci dosáhnout toho, aby se státní hranice stala také hranicí národnostní.“ Odvozoval od toho svůj názor o cíleném tlaku na české obyvatelstvo: „Je proto snahou, aby český majetek, čeští rolníci a živnostníci z jeho okresu zmizeli a svůj majetek a svou živnost prodali.“ Obecně se situační relace shodovaly na tom, že české obyvatelstvo v obsazeném území bylo zneklidněno, stísněno a žilo ve stálém neklidu a strachu v očekávání příštích dnů. „Češi z obsazeného území, pokud se k nám přes hranici dostanou, prohlašují, že není možno žíti s Němci, že všichni Češi budou se muset vystěhovat.“ Obdobně informoval okresní úřad v Rakovníku: „U občanů české národnosti v obsazeném území jeví se snaha, co nejdříve opustiti německé území i za značných ztrát na majetku.“ ……

                „Nejsou řídké případy, že Čechům jest hrubě nadáváno na ulicích proto, že se odvažují mluviti nahlas česky nebo se česky zdraviti.“ I tyto zážitky potom vedly k izolaci českého obyvatelstva, neboť to se chtělo vyhnout stresovým situacím spojeným s tímto jednáním. Starousedlici Kučerové, která se stravovala v městském pivovaře v Českém Krumlově, bylo často slovně nadáváno, „český ksindl, který je rád, že se nyní u nich nají.“ Dne 28. října 1938 se konala na náměstí v Českém Krumlově posměšná tryzna za „zemřelou Československou republiku“. Hořely řecké ohně a na vysoké černé tribuně byla uvedena jména pozůstalých: Syrový, Beneš, Masaryk, Stalin. Hrála hudba a náměstí bylo přeplněno obyvatelstvem. „Čechům se smáli, zda se jdou také modlit za republiku a mnozí byli vysmíváni, že neumí zdravit hitlerovským pozdravem, a jiní zase, že se tak rychle naučili zdravit.“ Českým dětem nadávali spolužáci ve škole „Sauböhm.“ V Kolešovicích na Rakovnicku věšeli henleinovci figurínu prezidenta Beneše na šibenici a pak ji upálili společně s obrazy obou prezidentů. Všechno prováděli za bujarého smíchu ostatních Němců.

                Na Přešticku výrostci a příslušníci NSDAP demonstrovali před hostinci slovy „Tschechen hinaus“. 25. ledna 1939 se konaly v některých německých obcích pohraniční průvody, při nichž bylo před domky obývanými Čechy provoláváno: „Mit allen tschechischen Gesindel heraus.“ V Kašenci u Miroslavě (okr. Moravský Krumlov) pochodovali podnapilí němečtí mladíci obcí a vytloukali okna českých obyvatel a přitom jim vyhrožovali. „Tím se vytvořila nálada, že i zbytek Čechů je rozhodnut Kašenec opustit.“ V Želeticích na jižní Moravě byly na domy českých občanů namalovány černou mastnou barvou dehonestující nápisy: „Böhmischer Schwein, Verräter, Auch ein Böhmischer Wenzel, Glückliche Reise nach ČSR, Du gehörst nach ČSR, Beneš ruft, Tschechische Garde Heil.“ Při stěhování českého dělníka z Holýšova u Stoda do Československa se místní Němci shlukli kolem jeho rodiny, kterou ztýrali a poškodili nábytek. Při odjezdu bubnovali na staré plechové hrnce a pokličky a sborem křičeli: „Es ist wieder ein Tscheche verschwunden.“ .…

                Složitá byla i situace německých antifašistů, kteří se také stávali terčem posměšků. V Českém Krumlově napsali po zdech různá hesla proti tamnímu režimu. „Hitler nieder, Benesch wieder.“ Rozšiřovali letáky s textem „Die goldene Čechoslowakei, wir wollen zur Tschechoslowakei.“ Protože pachatel nebyl vypátrán, rozhodly se úřady známé komunisty, sociální demokraty dopravit jednak do koncentračního tábora v Dachau, tak na nucené práce do Lince.

                Mezi německým obyvatelstvem se vyskytly i případy smířlivého postoje vůči Čechům či nesouhlasu s protičeským postupem. Četnická stanice v Mukařově popisovala případ, kdy ordner varoval před násilím svého českého známého: „Bylo důvěrně zjištěno, že dne 3. listopadu 1938 byl upozorněn český obchodník sportovními potřebami Zdeněk Petra z Jablonce nad Nisou jedním jemu známým ordnerem, že se proti němu něco chystá – nezjištěno a neudáno kým – a týž inu radil, aby se raději během 24 hodin vystěhoval, chce-li se ušetřiti nepříjemností.“ Mimoto nejedni starší Němci vyjadřovali nespokojenost s chováním „mladých“. „Staří Němci nesouhlasí ve všem s radikálním postupem mladých. Nejsou spokojeni s poměry, které nastaly, neúčastní se ničeho a jsou zatrpklí.“ I jiné četnické hlášení ze semilského okresu bylo podobně stylizováno. „Zpravidla u mladších osob jest velké nadšení, avšak u starších jest slyšeti výroky, že to nemuselo tak daleko přijíti, aby se čeští lidé museli stěhovat apod.“ V dalším vývoji se díky nacistické politice zřetelněji projevovaly diverzifikující tendence mezi oběma národy. …

                Policejního ředitelství v Plzni hlásilo na začátku listopadu 1938 ministerstvu vnitra, že z okupované obce Zbůch byli vypovídáni občané české národnosti. Člen gestapa měl obcházet zaměstnance dolů a prohlašovat: „Váš pobyt v Říši je nežádoucí, během 24 hodin musíte toto území opustit.“ Na to obdrželo na 20 osob výpověď správy závodů, na jejímž základě dostaly od obecního úřadu pohraniční propustku. Jejich byty byly zapečetěny a klíče převzala německá finanční stráž. Z Nýřan bylo podobným způsobem vykázáno 150 osob české národnosti obviněných z poškození telefonního kabelu. Vypovězené osoby po výslechu obdržely příkaz k opuštění území se lhůtou 24 hodin až 3 neděl. „Dne 27. 10. obdrželo asi 60 rodin české národnosti, dosud bydlících v Nýřanech, ústní vypovídací rozkaz, že se musí do 18.00 hod vystěhovat, jinak že budou uvězněni a na svobodu prý se tak hned nedostanou. Tento rozkaz měl za následek, že se opět mnoho Čechů z Nýřan vystěhovalo.“ Z okupované obce Litice mělo být vyhoštěno na 60 osob, z Holýšova potom na 9 českých rodin. V Dobřanech prováděli ordneři soupis Čechů, kteří se do obce přestěhovali po roce 1918, a vzápětí je obdobně jako národnostně činné osoby vypovídali. Jak uvedl vyhoštěný muž z Blížejova, důvodem byla právě činnost v Národní jednotě pošumavské: „Při výslechu 26. října, který se týkal NJP v Blížejově bylo mi řečeno inspektorem německé finanční stráže v jazyce německém, abych se do 1. listopadu 1938 vystěhoval z Blížejova. Jako důvod k tomuto nařízení uvedli, že Německá říše nemůže potřebovat nacionálně založeného Čecha a že se mohu vystěhovati se vším, tedy veškerým movitým majetkem z Blížejova.“ Jako důvody vypovězení bývaly uváděny i různé malicherné záminky, jimiž ordneři zneklidňovali české obyvatele. Ve Šlovicích (okres Stříbro) bylo přikázáno opustit obec rodinám, které bydlely ve dvou domech Národní jednoty pošumavské. V Přestavlkách u Dobřan obklíčilo 40 příslušníků SA velkostatek Františka Tilingera, kde zabavili veškerý živý a mrtvý inventář. Přitom oznámili správci velkostatku Žížalovi, že musí do 48 hodin opustit Říši. Z Frenštejna byl úředně vyhoštěn malíř Průcha se lhůtou 24 hodin. Soupis vyhoštěných z obsazeného území, který vedl plzeňský okresní úřad, uvádí k 11. listopadu 1938 32 lidí. Na konci listopadu 1938 obsahoval týž seznam již 102 osob.