Sled událostí

 

Transfery obyvatel Československa v pomnichovském Československu (1938-1939) s akcentem na situaci v odstoupených územích Československa od 30. 9. 1938 do 14. 3. 1939

 

V československém pohraničí obývaném v převážné většině německy mluvícím obyvatelstvem se od poloviny třicátých let pod vlivem rostoucí mezinárodněpolitické síly nacistického Německa stále výrazněji uplatňovala konfrontační politika, za níž stáli přívrženci Sudetoněmecké strany (Sudetendeutsche Partei – SdP) vedené Konradem Henleinem. Konfrontační politika se manifestovala nejen v průvodech a demonstracích henleinovců za doprovodu pištců a bubeníků, ale i v tisku a v obyčejných hospodských rvačkách. Začínaly se objevovat individuální incidenty namířené proti Čechům, Židům, německým antifašistům, např. bití školáků, rvačky, vyhrůžky pověšením, rozbíjení oken, či přepady. Radikalismus SdP se projevil i v činnosti tzv. ordnerských formací (povolených státem k ochraně a udržování pořádku na stranických shromážděních SdP), jež stály za prvními srážkami v pohraničí. V německém příhraničí mimoto vzrůstala antisemitská nálada a izolace židovského obyvatelstva.

První případy migrace nastaly po mobilizaci 20. května 1938. Dotýkaly se především Židů, kteří opouštěli domovy pod tlakem projevů antisemitismu (štvavým článkům, bojkotu obchodů, vyhrožování). Po Hitlerově projevu na stranickém sjezdu NSDAP v Norimberku 12. září 1938 a následnému pokusu henleinovců o puč se proud uprchlíků rozšířil ještě o německé antifašisty a Čechy, kteří v tzv. třetí vlně po obsazení příhraničí Německem drtivě převažovali. V těšínském případě docházelo k migraci především až po připojení území k Polské republice. Každá z migračních vln tak měla svoji strukturu a specifické podmínky, za kterých probíhala.

Excesy po Hitlerově projevu dne 12. září 1938 se objevily na 70 místech republiky. Útoky proti četnickým služebnám, celnicím, státním úřadům byly v některých případech provázeny násilím proti Čechům, Židům a antifašistickým Němcům. Ke dni 14. září 1938 bylo statisticky podchyceno 21 mrtvých z řad čs. občanů, zraněno bylo 75 obyvatel, mezi nimiž bylo 24 Čechů. Stovky čs. občanů byly zavlečeny do Německa. Mezi nimi byli četníci, finanční stráž, vojáci, policisté, ale i úředníci politické správy. K 30. září 1938 bylo vyčísleno 734 uvedených případů. Poměry v čs. pohraničí byly také narušovány akcemi Sudetoněmeckého dobrovolnického sboru (Sudetendeutsches Freikorps), který představoval ilegální teroristickou organizaci, jejímž úkolem bylo pomocí ozbrojených akcí vyvolávat nepokoje, srážky a zajímat rukojmí. Nejistá bezpečnostní situace, kterou částečně uklidnila mobilizace 23. září 1938, pocit ohrožení života a majetku stály za útěkem podstatně většího množství obyvatel z pohraničí do čs. vnitrozemí, než tomu bylo doposud.

Na základě mnichovského rozhodnutí z 29. září 1938 muselo Československo pohraničí Německu odstoupit. Současně se nařizovaly československé územní ústupky i Polsku a Maďarsku. Doba záboru pohraničí Německem (1. – 10. října 1938) představovala pro Čechy, Židy i německé antifašisty jedno z nejtěžších období během okupace. Násilí sudetoněmeckého Freikorpsu, ordnerů někdy i dalších členů SdP probíhalo v celém německém pohraničí. Vedle fyzického ubližování tito nutili Čechy, německé antifašisty a Židy k tělesné práci, jako bylo čistění veřejných prostranství, ale i provádění různých dehonestujících činností, či pomáhali tzv. operačním skupinám při zatýkání odpůrců nacismu. Zatýkáním „levicově orientovaných“ Čechů a Židů a tím, že byly drancovány a ničeny české a židovské obchody, mělo být dosaženo „očištění“ území od těchto lidí. Vedle tlaku na odchod do čs. vnitrozemí ordneři místy uskutečňovali i přímé vyhánění Čechů a Židů do republiky. Někteří Češi byli ze svých domovů vyhoštěni pomocí vypovídacích výměrů s různou délkou odchodu (od hodin po dny). Vypovídání probíhalo jak z popudu ordnerů, tak obecních orgánů, i pod dohledem gestapa. Záminkou k zesílení perzekuce židovského obyvatelstva a snaze odstranit ho z Německa se stala tzv. křišťálová noc z 9. na 10. listopad 1938. Ohlasu atentátu židovského emigranta na německého diplomata bylo nacisty propagandisticky využito k zorganizování protižidovských pogromů v celém Německu a tím pádem i v okupovaném pohraničí. V Říšské župě Sudety byly zapáleny synagogy v Mostě, Kadani, Teplicích, Lovosicích, Liberci, Falknově (dnešním Sokolově), Opavě, ale i dalších městech. Někde bylo zničeno „jen“ jejich vnitřní zařízení jako v Ústí nad Labem, či Úštěku. Budova synagogy vzplála i v pošumavském Rožmberku nad Vltavou. Na jižní Moravě byla zapálena synagoga ve Znojmě a poškozeny budovy židovské obce v Mikulově.

Pogromistické tažení, které získalo konkrétní podobu v drancování židovských obchodů a obydlí, v sobě zahrnovalo také bití, týrání, zatýkání a vyhánění židovského obyvatelstva. Na několika místech se osudy židovského a českého obyvatelstva dokonce protnuly. Proti české a židovské menšině současně nedlouho po zabrání území nastoupil tlak na kulturní, hospodářské a politické úrovni. Obě minority neměly žádná národní práva. Ztížení existence a dřívějších životních podmínek spolu s pocity izolovanosti a úzkosti stály za odchodem dalších osob do vnitrozemí do pomnichovské republiky a posléze protektorátu. Neklidná situace v pohraničním území přiměla k odchodu obyvatelstvo všech zaměstnaneckých kategorií. Statistiky uprchlického obyvatelstva jasně ukazují velké zastoupení dělníků a živnostníků, dokonce v malém počtu i zemědělců. Migrační vlny nelze redukovat pouze na utečence, nýbrž je nutné kalkulovat také se silnou skupinou aktivních státních zaměstnanců. Na podkladě statistických vyjádření lze dospět k závěru, že migrace z odstoupených území se dotýkala více než 370 000 lidí, přičemž drtivou většinu tvořili Češi okolo 340 000 osob.

Československé úřady se snažily migraci z pohraničí do vnitrozemí bránit a prováděly proto rozsáhlé vracení uprchlíků z důvodů konání plebiscitu v oblastech, které měl blíže vymezit berlínský výbor složený ze zástupců mocností a ČSR. Repatriace utečenců byla jimi samotnými přijímána nejednotně. Především pro německé antifašisty měla tragické důsledky, neboť v řadě případů byli po návratu domů uvězněni nacisty, nebo posláni do koncentračních táborů. Realizace lidového hlasování nebyla provedena, neboť rozsah zabíraného území byl značný a týkal se i čistě českých oblastí. Vracení uprchlíků do obsazeného území tak bylo ve většině případů zastaveno. Vyskytly se však případy, kdy repatriace německých antifašistů byla nadále prováděna. Pod tlakem mezinárodních a domácích okolností i tyto případy nejpozději do konce října ustaly.

Hospodářské poměry Československa a současně jeho mezinárodněpolitická situace neumožňovaly usazení všech uprchlíků na zmenšeném území. Poměrně rychle se proto rozběhla vystěhovalecká akce. První pozici v důležitosti měli němečtí a rakouští emigranti, kteří již dříve uprchli před nacismem do Československa, i s ohledem na tlak Německa na „vyřízení“ tohoto problému. Následovali je němečtí antifašisté a Židé z pohraničí. Emigrace Čechů a Slováků nebyla cíleně podporována. Na provádění akcí se podílely státní organizace, stranické subjekty německých antifašistů a židovské orgány. S podporou poskytnuté britské finanční pomoci (půjčky a daru) se uskutečnily dvě rozsáhlejší vystěhovalecké akce do Kanady a do Palestiny. Odbavování do dalších destinací pomáhal organizovat nově vzniklý Ústav pro péči o uprchlíky, který jinak zajišťoval sociální zabezpečení pro uprchlíky na československém území. Podle počtu přestěhovalců a vzdálenosti cílového místa docházelo k volbě vhodného cestovního prostředku případně jejich kombinaci.

Přes probíhající emigraci se nepodařilo z republiky vystěhovat všechny ohrožené uprchlíky, což bylo způsobeno celou řadou faktorů. Především neochotou evropských států uprchlíky přijímat, zdlouhavým vyřizováním emigračních formalit (visovou politikou a zajištěním financování) a krátkou dobou života druhé československé republiky. V době vzniku protektorátu se tak na jeho území nacházelo celkem 32 600 ohrožených uprchlíků (zhruba 600 emigrantů z Německa a Rakouska, 5 000 židovských uprchlíků z Německa a Rakouska, 12 500 sudetoněmeckých antifašistů, 14 500 Židů z pohraničí). Avšak obsazením zbytku českých zemí se rozrostl počet potenciálních emigrantů. Zatímco do konce druhé čs. republiky emigrovali převážně němečtí antifašisté a Židé různého sociálního a profesního statusu, po 15. březnu 1939 k nim přibyli masivně Češi a to jak politici, vojáci, novináři, tak i představitelé kulturního a vědeckého života.

Jan Benda